Moraveč, 12.5.2013

(Pořad: Introitus: Ž 97,1-2; První čtení: J 17, 1-21; Druhé čtení – základ kázání: Sk 1, 1-12 ; Třetí čtení - poslání: 1 Pt 4, 8-11; Písně: EZ 370; Svítá 216; Svítá 273; EZ 408, 1-5; Svítá 261; EZ 443)

Skutky apoštolské 1,1  První knihu, Theofile, jsem napsal o všem, co Ježíš činil a učil od samého počátku 2  až do dne, kdy v Duchu svatém přikázal svým vyvoleným apoštolům, jak si mají počínat, a byl přijat k Bohu; 3  jim také po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím. 4  Když s nimi byl u stolu, nařídil jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma: "Čekejte, až se splní Otcovo zaslíbení, o němž jste ode mne slyšeli. 5  Jan křtil vodou, vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní." 6  Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?" 7  Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci; 8  ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země." 9  Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. 10  A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu 11  a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet." 12  Potom se z hory, které se říká Olivová, vrátili do Jeruzaléma; není to daleko, jen asi kolik je dovoleno ujít v sobotu.

Přišli jste sem dnes kvůli něčemu, čeho se nejde dotknout, na co si nejde sáhnout. Říkáme tomu Bůh a nemůžeme nijak vědecky ani logicky dokázat, že je.

Ježíš Kristus: žil, umřel, zpráva o jeho vzkříšení však není něco, co by šlo ověřit, jde jí jedině věřit.

Je to důvod, proč náboženství spoustě lidem připadá jako nesmysl. Nejde to dokázat, nejde to spočítat, tak proč tomu věřit, proč se tím zabývat?

Možná právě proto, že to nejde dokázat ani spočítat. Věřit v něco, co jde dokázat, vlastně moc nedává smysl. Víra znamená otevřenost. Proto je tak napínavá, že můžeme pochybovat, ptát se, hledat. A přes veškerou nejistotu zjišťujeme, že nás dokáže nést.

Rozhodl jsem se právě dnes začít touhle úvahou, protože dnes máme první neděli po nanebevstoupení. Stále trochu bojuji, jak s tímhle svátkem naložit, jak ho chápat, jak ho slavit. Co to znamená, že Kristus vstoupil na nebesa? Vzpomínám, že se nás na teologické fakultě na jedné hodině, která připadla právě na svátek nanebevstoupení, zeptal, co znamená ten den. A my jsme tápali a nevěděli. Co máme vidět za tím obrazem: vstoupil na nebesa?

Vyučující nám tehdy vítězoslavně ohlásil, že nanebevstoupením se slaví to, že se Kristus ujímá vlády nad světem. Že je tam důležitý ten obraz usednutí na nebeský trůn, převzetí moci. Ale když jsme se po semináři mezi studenty bavili, jestli nás tahle odpověď oslovuje, krčili jsme rameny. Co pro nás znamená, že Kristus usedl na nebeský trůn? Co to mění ve světě?

Když uvažuji o Kristově moci a vládě – to není vláda vykonávaná z trůnu, to je vláda lásky vykonávaná v poníženosti uprostřed beznaděje. „Chudé jesle jsou tvůj trůn“ – zpíváme v jedné vánoční písni. Ale možná tak můžeme nanebevstoupení vnímat – ne jako výstup kamsi nahoru do výšin, ale naopak: Kristus od této chvíle prostupuje všechna ta místa, kde se objevuje Boží království, kde se objevuje nebe. A jsou to ta místa nejobyčejnější, mezi lidmi poníženými či pokornými. Tady všude teď Kristus po nanebevstoupení je a vládne. Ne panovačně, udílením rozkazů, ale službou a láskou.

Nanebevstoupení zajisté znamená určitý přelom. I autor knihy Skutků – je to ten stejný, co napsal Lukášovo evangelium – nanebevstoupení popisuje jako zlom. Jedna jeho kniha nanebevstoupením končí, druhá jím začíná. V první knize byl Kristus na dotek, v té druhé už není tak hmatatelně blízko.

V té první učedníci měli Krista po ruce, učil je, vysvětloval, vedl. I po svém vzkříšení se jim prý dával spatřit. Ekumenický překlad píše: „mnoha způsoby prokázal, že žije.“ To mě mimochodem zaujalo: jako by to nebyl jeden způsob, jako by to nebyla jen ta masivní zjevení, která nám popisují evangelia, ale více různých způsobů, kterými mohli učedníci Krista nalézt a poznat. Protože ani dneska není jen jeden způsob, je více roztodivných cest, způsobů, kterými Bůh získává člověka na svou stranu, kterými Kristus přesvědčuje, že jeho věc neskončila.

Tehdy, píše se, se ovšem Kristus dával učedníkům čtyřicet dnů spatřit. Tohle privilegium prý patřilo jen těm několika vyvoleným po omezený čas. Můžeme jim to závidět. I když se můžeme ptát, co se skrývá za těmi slovy. Čtyřicet dnů je zjevně symbolický údaj. Znamená zkoušku, dobu hledání a nacházení jako v případě putování Izraele na poušti nebo při Ježíšových pokušeních. Učedníci prostě prožili období, které je přesvědčilo o Kristově vzkříšení.

Toto období podle Lukáše končí nanebevstoupením. Posledním přímým setkáním Ježíše s učedníky. Končí jedna kniha, začíná druhá.

V té druhé knize, stejně jako dnes, nemáme Krista po ruce. Nemáme jediný hmatatelný, prokazatelný důkaz naší víry. A právě proto se tu otevírá prostor pro víru dospělou. Která nevisí na důkazech, na zázracích, na zjednodušených pokynech: tohle musíš / tohle nesmíš. Nejde slepě za něčím, co jí někdo předepíše, ale sama hledá, sama jedná.

Otevírá se prostor pro víru jako důvěru. Ona totiž ani ta mezilidská důvěra nejde úplně nahmatat, dokázat, jde jen tak nějak prožít ve vztahu, můžeme ji vyznat: „Věřím ti“. A sice „věřím ti ne proto, že bych měl nezvratný důkaz, ale proto, že ti prostě věřím.“

Bůh chce mít z člověka samostatného, zodpovědného tvora, který se svobodně rozhoduje, i svobodně vstupuje do vztahu s Bohem a důvěřuje. Bez donucení, bez tlaku důkazů nebo z nutnosti.

Nanebevstoupení je pro mě svátkem nové samostatnosti člověka, svátkem dospělosti víry. Ovšem učedníci se s tou samostatností nesnadno srovnávají. Když jim Ježíš zmizel z očí, zůstali stát strnulí beze slova a zírali nahoru, kde Ježíše zastřel oblak. Je z nich teď cítit spíš bezradnost. Tak to někdy máme, že prostě zůstaneme nad událostmi zírat s ústy otevřenými.

Na dva muži v bílém rouchu pak učedníkům říkají: „Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?“ On se Ježíš vrátí tak, jak jste ho viděli odcházet. Neopouští svět, přijde čas, kdy se jeho sláva znovu ukáže v plnosti, nezastřeně. Ale vy tady teď nekoukejte nostalgicky nahoru. Váš čas, který jste dostali, nepromarněte tím, že budete jen zírat do mraků.

Andělé posílají učedníky do života. Do dospělého života. Žijte, jednejte, pracujte tak, aby jste byli svědky o Kristu. Dodal bych k tomu: abyste byli svědky o té jeho zvláštní vládě nad světem, o vládě lásky, služby a odpuštění.

Učedníci jdou, v Jeruzalémě se zavřou v jednom domě, čekají a modlí se. A tak trochu neví co by. Za týden budeme slavit svatodušní svátky, kdy jim teprve vítr foukne do plachet, kdy najedou budou vědět, co mají říkat, co mají dělat. Přestanou se bát. Ale teď ještě ne.

Jsem rád, že nám Bible svědčí i o tomhle, o tom čekání. Jsou prostě chvíle, kdy člověk neví. Neví, co v nejbližších dnech, za jaký konec chytit to, co před ním stojí. Nebo neví vůbec co se životem, do čeho se pustit, kam se vrtnout. Jen tak přežívá, jakkoli s modlitbou na rtech, přesto bez pořádné inspirace, jako bezduchý. I to k víře patří, tyhle jakoby prázdné okamžiky. Opět můžeme jen důvěřovat, že nebudou trvat věčně. Kristus sešle svého Ducha, dá myšlenku, dá odvahu ke správným činům, slovům, službě, k životu, který bude svědectvím o Boží vládě nad světem.

Kriste, ty znáš naši bezradnost. Prosíme o tvého Ducha pro všechny naše dny. Amen

-7