Potopa

Moraveč, 28.4.2013

(Pořad: Introitus: Ž 8, 4-5; První čtení: Gn 8,1-14; Druhé čtení – základ kázání: Gn 8,15-22; Třetí čtení – poslání: 1 Pt 3,18-22; Písně: EZ 210,1-4; Svítá 124; Svítá 100; EZ 196; Svítá 375; EZ 426)

Genesis 8,1  Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. 2  Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. 3  Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, 4  takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu. 5  A vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce se objevily vrcholky hor. 6  Když pak přešlo čtyřicet dnů, otevřel Noe v arše okno, které udělal, 7  a vypustil krkavce; ten vylétával a vracel se, dokud se vody na zemi nevysušily. 8  Pak vypustil holubici, kterou měl u sebe, aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily. 9  Holubice však nenalezla místečka, kde by její noha mohla spočinout, a vrátila se k němu do archy, neboť vody dosud pokrývaly povrch celé země. Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy. 10  Čekal ještě dalších sedm dní a znovu vypustil holubici z archy. 11  A holubice k němu v době večerní přilétla, a hle, měla v zobáčku čerstvý olivový lístek. Tak Noe poznal, že vody ze země ustoupily. 12  Čekal ještě dalších sedm dní a opět vypustil holubici; už se však k němu zpátky nevrátila. 13  Léta šestistého prvého, první den prvního měsíce, začaly vody na zemi vysychat. Tu Noe odsunul příklop archy a spatřil, že povrch země osychá. 14  Dvacátého sedmého dne druhého měsíce byla již země suchá. 15  I promluvil Bůh k Noemu: 16  "Vyjdi z archy, ty a s tebou tvá žena i tvoji synové a ženy tvých synů. 17  Vyveď s sebou všechno tvorstvo, jež je s tebou, všechnu zvěř i ptactvo a dobytek a všechnu havěť plazící se po zemi. Ať se na zemi hemží, ať se na zemi plodí a množí." 18  Noe tedy vyšel a s ním jeho synové a jeho žena a ženy jeho synů. 19  Všechna zvěř, všechna havěť a všechno ptactvo, vše, co se plazí po zemi, vyšlo podle svých čeledí z archy. 20  Noe pak vybudoval Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých dobytčat i ze všeho čistého ptactva a zapálil na tom oltáři oběti zápalné. 21  I ucítil Hospodin libou vůni a řekl si v srdci: "Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. 22  Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země."

Jakoby zbytečnou informací začíná konec potopy světa: „Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše.“ Jako kdyby Bůh mohl zapomenout. Bůh přece ví a pamatuje na všecko. Říci to takhle zní na jednu stranu zbožně, ale nevím, jestli pomáhá těm, kdo se zrovna plaví uprostřed potopy světa.

Nebo to nemusí to být ani potopa světa. Možná jsou to spíš naše osobní potopy, které tak někdy přicházejí, přelijí se přes náš život a člověk je rád, když se jakž takž drží nad vodou. Nezapomněl Bůh? Životní pocit, přesvědčení člověka může být ten, že Bůh zapomněl. Protože to jinak není možné. A proč by vlastně měl pamatovat na toho malého tvora, kterým jsem já? Proč by se velký Bůh měl starat o toho, kdo se tu ztracen plaví a neví kam?

Bůh pamatoval. Ale Neomovi to tak vůbec nemusí přijít. Když si představíme, jak dlouho podle těch biblických zpráv potopa světa trvala. Dohromady skoro rok. Půl roku pršelo a vody se kupily, druhý půl rok voda pomalu ustupovala. Tak dlouho to musí vydržet Noe zavřený v jednom plovoucím domě s manželkou, syny, snachami a vším dobytkem pozemským. To nebyla archa, to byla ponorka. Takové ty naše ponorky mohou trvat i déle, ne jen rok.

Včetně vší beznaděje a zoufání. Jakkoli se píše, že Noe byl člověk zbožný a věřící. O tom, že by jeho rodina byla nějak zvlášť věřící, ovšem nevíme. Mohli mu předhazovat různé otázky i výčitky. I on sám nakonec musí být plný pochybností – ano, udělal jsem tuhle archu, zachránila nás ze zkázy, když se vylily vody, ale není to, co teď prožíváme, jenom pomalá smrt?

Pomalé umírání – tenhle pocit mohou mít ti v arše. Zmítáni vlnami v zavřené krabici. Uzavření, zabednění, jen aby přežili to nejhorší.

Ve chvílích ohrožení má člověk přirozený sklon se zavírat. Před druhými utíkat, skrývat se. To se nemusí projevovat jen tak, že se lidem vyhýbá. Máme naopak dobrou schopnost skrýt se do zdánlivé pohody, zábavy s druhými. Hlasitě se smějeme, povídáme, abychom se tím skryli, zakryli to, že nám život zrovna připadá jen jako pomalé umírání. Sami před sebou se lidé někdy snaží skrýt tenhle pocit. Dvacáté první století kdosi prorocky nazval stoletím zábavy. Možná proto, že bude stoletím skrývání vnitřních krizí evropského člověka. Přesto věřím, že se v té zábavě nemusíme utopit, když se tím nenecháme strhnout a nezačneme v kostelech také nabízet zábavu. Ono to snad přejde.

„Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěr...“ Přestalo pršet, hladina přestala stoupat, vody se uklidnily. Prý se uklidnily tím, že nad zemí zavanul vítr. Což mi trochu nejde do hlavy, vždycky jsem měl naopak za to, že vítr vlny způsobuje. Vítr je ale v hebrejštině stejné slovo jako Duch. Zavanul Duch a vody se uklidnily. Ty lidské bouře to dokáže uklidnit, když zavane Duch, nový Duch. Možná jsme pořád zavření v krabici, ale už to aspoň tolik nehoupe.

Přestalo pršet. Neoma a jeho blízké přesto čeká několik dalších měsíců klouzání po hladině. Trpělivost. Snadno se to řekne. Aspoň to okénko můžou otevřít. Ale on je to přesněji světlík. Nejde se z něj rozhlédnout kolem, jde jen vpustit trochu světla, jde jen vyhlédnout nahoru, na nebe. Možná i to je symbolický obraz. Lidé zavření v arše, nad kterou nemají kontrolu, nevidí před sebe ani za sebe, ale aspoň ten výhled na oblohu jim zůstává, výhled nahoru, k Bohu. A díky němu mají aspoň trochu světla uvnitř té své ponorky.

Ten světlík se také stane cestou pro ptáky, které Noe vypouští po dlouhém čekání. Prý to tak námořníci v dřívějších časech dělali. Brali s sebou na palubu ptáky, a když se na širém moři ztratili, vypouštěli je v důvěře, že ptáci nějakým instinktem najdou směr k nejbližší pevnině. Noe, když je vypouští, bojuje spíš o tu základní o naději, jestli vůbec někde nějaká země je. Že by k ní dokázal archu směrovat, o tom teď asi nemůže být řeč. Ale ta naděje, že někde se vynořil pevný bod, už ta může něco změnit.

Opakovaně vylétává krkavec. A vrací se, aniž by nějakou naději přinesl. Možná už proto, že to je krkavec. V ptačí symbolice je krkavec svědkem zkázy. Vrací se opakovaně se svědectvím, že potopa byla důsledná, nikde nic živého k nalezení.

Je to vlastně dost kruté, ta potopa. Ten příběh lidé někdy Bohu i vyčítají: jak mohl seslat na lidstvo takovou zkázu? Jak mohl být tak krutý a vyhladit tolik lidských životů?

Já jsem dnes zvolil cestu rozumět potopě spíš jako obrazu potopy osobní, naší, lidské. I tyhle naše potopy jsou kruté, vysilující. Ale často na jejich konci můžeme konstatovat, že byly jaksi očistné. Dokáží nás propláchnout, zbavit nás a naše vztahy lecčeho nedůležitého, překrouceného, převráceného, co dříve bylo. V krizi si člověk uvědomí, co je to nejcennější, co mu zbývá: pár nejbližších, se kterými je často utrpení vydržet v jednom domě, a pak ten výhled, světlík do nebe, který k nám propouští trochu toho světla shůry a připomíná, že ta archa, ve které je momentálně uzavřen náš život, že to není všechno, že není definitivní.

Aspoň skrze ty ptáky, zprostředkovaně, se Noe může podívat ven. Krkavce nahradí holubice. Ani ta napoprvé neuspěje, napodruhé mu ale nese v zobáčku olivový lístek jako svědectví, že tam venku je život, nový život.

Smíření – to slovo máme dnes spojené s obrazem holubice. Ještě to chvilku potrvá, než vody opadnou, ale obyvatelé archy už se můžou těšit na nový život, venku na svobodě, na nový počátek.

Když tak v paměti procházím všechny ty různé biblické příběhy, připadá mi, jako by měly tohoto společného jmenovatele: nový počátek, Bůh působí nový život i po těch nejtemnějších dnech nebo i letech. To jsou velikonoce.

Bible jako by v tomhle protiřečila klasickému mýtu, který říká spíše: svět je pořád stejný, nic nového pod sluncem, lidstvo jen opakuje, přehrává dokola svůj osud. Ne že by na tom nebylo něco pravdy. Leccos pod sluncem je pořád stejné, člověk není lepší. Přesto dostává novou šanci, každý nový den je nabídkou. A my víme, co to s našimi životy může udělat, když tu šanci chytneme za pačesy.

Bůh si nedělá iluze o tom, že se člověk zásadně polepší. Výtvory lidského srdce prý budou nadále od mládí zlé. Ale na konci tohohle příběhu činí rozhodnutí: potopu už ne. „Setba i žeň, chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země.“ Jakkoli bude člověk zlý, najdeme tomu všemu jiné řešení. Jiné řešení, které člověku otevře cestu novému životu, které mu otevře cestu k Bohu.

Hospodine, ty nás zveš ven, do života. Z těch našich ponorek, z naší zakuklenosti. Víš, že to může být dlouhá cesta, čekání. Prosíme o sílu v tom čekání, prosíme, aby naše víra neumírala ve chvílích, kdy nám to přijde jako nekonečné. Dej ať osychají vody našich potop. Ať otevřeme naše srdce a vyjdeme ven společně jeden k druhému a za tebou. Amen.

Evangnetický kalendář