Neděle, 10.3.2013, Moraveč

(Pořad: Introitus Ž 4, 7-8; První čtení: Lk 14, 15-23; Druhé čtení – základ kázání: Matouš 11, 16-19; Čtení uprostřed kázání: 1 Korintským 11, 20-25; Třetí čtení - poslání: Kol 3, 16-17; Písně: EZ 158; Svítá 273; Svítá 14; EZ 426; Dodatek 684; EZ 550)

Matouš 11, 16-19  "Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: `Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.´ Přišel Jan, nejedl, nepil - a říkají: `Je posedlý.´ Přišel Syn člověka, jí a pije - a říkají: `Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!´ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky."

Máme letos výročí bible kralické. Já z ní při bohoslužbách čtu jen výjimečně, tak bych to dnes aspoň trochu napravil. Přečtu jeden z těch veršů ve starším znění: ten o Kristu resp. o Synu člověka: „Přišel Syn člověka, jeda a pije, a oni řkou: Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků.“

Na téhle větě je krásné to, že je zřejmě historicky naprosto věrohodná. Zbožní křesťané sotva mohli mít důvod tuhle pomluvu vymyslet: že je Ježíš „žráčem a pijanem vína“. Tohle hodnocení Ježíše zřejmě opravdu kolovala mezi jeho odpůrci.

Je to jakési svědectví z nepřátelského tábora o tom, co z Bible jinak dobře víme: Ježíš měl rád hostiny, oslavy, večírky. Sedával při nich s osobami pochybnými. Víme proč. Byl to výraz skutečnosti, že Ježíš a Bůh sám, tyhle hříšníky přijímá. A že je chce očistit, což Ježíš symbolicky ztvárnil třeba tím, že přítomným umyl nohy.

Ještě dřív, onehdy v Kaně Galilejské, když se pilo víc, než hostitel čekal, dodal Ježíš nenápadně několik hektolitrů vína navíc. I tenhle příběh má svůj symbolický význam, ty nádoby, ve kterých pořadatel svatby našel Ježíšem dodanou zásobu, byly nádoby na očišťování. Ale o tom už tu z kazatelny byla řeč.

Ježíš prostě měl rád hostiny. Pro hojnost, protože na hostině nemá nikdo hlad, ale snad ještě víc proto, že při takové správné hostině není nikdo sám.

Tak o hostinách mluvil v podobenstvích, že Boží království a nebe jsou jako hostina.

Pak při jedné večeři s učedníky, snad při té poslední, řekl, že on je chlebem a víno že je jeho krev. „To čiňte na mou památku.“ A tak tradice Ježíšových oslav pokračovala po celém středomoří.

Z Bible máme nejvíce zpráv o sboru v Korintu, jak tam tyhle večírky probíhaly. Zřejmě se při nich dobře jedlo (nebo alespoň někteří při nich dobře jedli). I se víno pilo, až z toho bylo veselo (nebo aspoň některým bylo veselo).

Než apoštol Pavel napsal svůj první list Korintským, v něm jedenáctou kapitolu a v ní kritická slova: „Tohle už není Večeře Páně. To je VAŠE večeře.“ To, co děláte, i když se to možná v něčem podobá tomu, co dělal Kristus, s ním už ve skutečnosti nemá nic společného! Vykřičník.

Tenhle Pavlův vykřičník se ovšem nemusí týkat jenom večeří, může se týkat všeho, co my i dneska v církvi a pro církev děláme. Mluví se o tom, že máme být Kristovými nástroji. Ale stojí za úvahu nebo za reflexi, jestli by nad tím, co my děláme, nad naší církví, nezaznělo podobně ostré slovo: „Tohle už není Kristova církev, tyhle vaše stavby, opravy, to vaše nedělní setkávání, biblické hodiny, přespávání na faře, bazárky, koncerty, staršovstva, i když to tak zvenku docela dobře vypadá, už to není Kristovo. To jsou nějaké VAŠE akce, vaše zařizování. To už nemá s Kristem nic společného.“

Já doufám, že by tohle slovo nezaznělo. Ale stojí to za úvahu: Jak se to pozná, že je nějaká akce Kristova? Je to na našich činech poznat? Nebo jsou to opravdu jen naše akce?

Zpátky do Korintu. Že Večeře Páně přestala být Večeří Páně, Pavel poznal ze zpráv o roztržkách a hádanicích ve sboru. Ty hádanice zřejmě měly víc rovin, zřejmě tam mezi sebou bojovaly různé klany, možná i různé druhy zbožnosti. Jak k tomu došlo?

Ten sbor podle všeho vznikal tak, že do města přijel apoštol, bydlel u někoho doma, tam se také scházeli čerství křesťané, vztahy bratrské prorůstaly se vztahy přátelskými. Po čase tenhle apoštol odjel a přijel jiný misionář, bydlel někde jinde, začas budovat tak trochu jiný vztahový okruh, možná i trochu jinou zbožnost prostě proto, že každý člověk je jiný a víra každého člověka je trochu jiná už kvůli různým zkušenostem, které ho v životě potkaly. Tyhle skupiny mezi sebou začaly tak trochu soupeřit a nebylo jasné, jestli celý sbor zůstane jednotný.

Při večeři Páně se ovšem vyjevoval problém i na rovině sociální. Ti bohatší, ti, co byli v pohodě, si zřejmě sedli nebo lehli ke svému stolku a pustili se do slavení večeře. Nečekali, až dorazí chudší pracující a otroci, kteří přicházeli později. A také stolky těch chudších pak byly chudší, protože když mělo dojít na dělení, jejich šťastnější bratři už měli podstatnou část pochutin v žaludcích. Nešlo jen o chleba a víno, ke chlebu se jedly ryby, různé paštiky atd.

Korintský problém při Večeři by se dal chápat tak, že se vytratila sounáležitost, zájem jednoho o druhého. Ta kristovská ochota být tu pro druhé a rozdávat se i těm nejmenším, kteří nemají, co vrátit, vymizela. Z Večeře Páně se tak stala večeře bohatších korinťanů.

Dalo by se tedy říci, že ten problém spočíval na horizontální, mezilidské, sociální rovině. Je ale zvláštní, že Pavel tenhle problém přesto neřeší na prvním místě nějakým etickým důrazem, napomínáním nebo moralizováním, že se mají mezi sebou dělit, být na sebe hodnější a tak.

Přečtu, jak to píše, pro srozumitelnost z překladu ekumenického:

1. Korintským 11, 20-25   Když vy se však shromažďujete, není to už společenství večeře Páně: každý se dá hned do své večeře, a jeden má hlad, druhý se opije. Což nemáte své domácnosti, kde byste jedli a pili? Či snad pohrdáte církví Boží a chcete zahanbit ty, kteří nic nemají? Co vám mám říci? Mám vás snad pochválit? Za to vás nechválím! Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku."

Problém v Korintě zdál se být především sociální, ale Pavel vidí řešení v tom, že připomene znovu z gruntu, co Večeře Páně vůbec znamená. Co Kristus pro nás udělal a že nám to v té večeři prostředkuje. Pavel odkazuje ke kořeni, ke Kristu, mezilidský problém odkazuje na vertikálu vztahu k Bohu. Kristus je chléb, jeho krev znamená novou smlouvu. Domyslete, co to znamená! A podle toho jednejte, podle toho slavte Večeři Páně. Podle toho orientujte celý svůj život, všechny své činy i myšlenky.

Dovolím si teď ještě více zobecnit to, o co Pavlovi jde: jakákoli krize mezilidská, je jen převlečenou krizí duchovní. Ať je problém jakýkoli, etický, sociální i jakkoli praktický, jeho řešení spočívá na prvním místě v návratu ke Kristu, k tomu, co Bůh pro nás v Kristu udělal. Když to budeme pořádně a poctivě domýšlet a žít, povede nás to. K jednotě, k vzájemné pozornosti, důvěře a pomoci. Dovede nás to k praxi lásky.

Když budeme mít na mysli i v srdcích Boží příběh v Kristu, pak nejen Večeře Páně, ale všechny naše akce, naše práce i radost, nebudou jen naše, ale budou to akce Páně, práce Páně a radost Páně, naplněné jeho osobní přítomností.

Žití Kristovým příběhem může mít v praxi dost pestré projevy, může ústit do různých odstínů zbožnosti. Někdo může radostně jíst a pít s hříšnými jako Ježíš, jiný se může s užitkem postit jako Jan. Jeden může prožívat svou víru ve víru mezilidských vztahů, jiný ji prožije spíš v tiché modlitbě. V každém případě, pokud budeme pevně zakotveni v Bohu, budeme v jádru jednotní. Dokážeme pak jako Ježíš s Janem netancovat podle toho, jak nám zrovna svět hraje. Budeme tancovat, žít a pracovat podle nějaké jiné, Boží melodie.

Kriste, ty jsi základ, bez kterého to všechno nemá smysl. Prašti nás přes nos, když bychom na to chtěli zapomenout. Ať jsme opravdu tvými nástroji. Amen.

-33