Moraveč, 2.6.2013

(Pořad: Introitus Ž 86, 9-10; První čtení: Mk 6, 1-6; Druhé čtení – základ kázání: Lk 7, 1-10; Třetí čtení - poslání: Fp 2, 1-11; Písně: EZ 171; Svítá 356; Svítá 145; EZ 420; Svítá 215; EZ 452)

Lukáš 7,1  Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum. 2  Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen. 3  Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka. 4  Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: "Je hoden, abys mu to udělal; 5  neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl." 6  Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal setník své přátele se vzkazem: "Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. 7  Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. 8  Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému `jdi´, pak jde; jinému `pojď sem´, pak přijde; a svému otroku `udělej to´, pak to udělá." 9  Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: "Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli." 10  Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.

Dnešní vyprávění je o člověku, který se s Ježíšem nikdy osobně nesetkal, nemluvil s ním přímo, nepodali si ruku, nepohlédli si do očí. Ten člověk nebyl žid, nepatřil k Božímu lidu. A přesto se Ježíš na konci diví nad vírou tohoto člověka.

Jsou pouze dva biblické příběhy, ve kterých se Ježíš diví. Jednou se diví nevíře obyvatel Nazaretu, nevíře těch, kteří ho znali, kterým byl vlastní. A pak právě tady se diví nad vírou člověka, který ho nikdy nepotkal a asi už ani nepotká.

Je to jakýsi setník. Požádal židovské starší, takové místní staršovstvo, aby zašli za Ježíšem a zprostředkovali mu jeho prosbu.

Občas se mi stává, že mi někdo, kdo nechodí do kostela, řekne: pane faráři, pomodlete se za mě. A vlastně už z dřívějších časů to znám, možná i vy jste se setkali s prosbou: ty věříš v toho Boha (nebo ještě lépe: na toho Boha), tak se za mě pomodli.

Míval jsem sklon takovým žadatelům vysvětlit, že: "Modlit se přece můžeš sám. To ti nějakou protekci nezařídí, když se za tebe pomodlím já. Za Ježíšem můžeš jít sám." Nejlepší by mi bývalo přišlo, kdyby takový člověk i sám dorazil do kostela, když prý má o modlitbu a o Boha zájem. Ale k tomu samozřejmě sotva kdy došlo. Tak jsem se někdy neubránil dojmu, že zájem toho člověka je jen povrchní. Dnes jsem opatrnější, vlastně docela rád takovým prosbám o modlitbu vyhovím.

Židovští starší prosbě vyhověli a jdou za Ježíšem. Vyprávění na to nijak zvlášť neupozorňuje, ale znamená to, že i oni tedy museli Ježíšovi věřit. Přece by ho nešli žádat, kdyby by sami nevěřili, že dokáže vyhovět. Oni věří. Řekl bych, že jsou v tom příběhu obrazem církevních, jako by pravověrných lidí, kteří Ježíše znají a nějak mu věří, jsou s ním v kontaktu.

Ten setník je zvláštní postava. Na jednu stranu je určen negativně. Je velitelem místní vojenské posádky. Možná nebyl přímo z vojska římských okupantů, ale i v případě, že patřil do Herodovy armády, nemuselo to být o moc lepší. Herodovci také nebyli Židé, nebyli to králové, které by Izrael mohl s radostí přijmout za své. Ten setník je cizinec.

Ale už na samém začátku je o tom setníkovi naznačeno něco zvláštního. To, kvůli čemu se celý ten příběh odehraje: on „měl otroka, na němž mu velmi záleželo, ten byl na smrt nemocen.“ Tomu setníkovi záleželo na druhém člověku, přestože ten druhý stál v hierarchii vztahů hluboko pod setníkem, byl setníkovým majetkem.

Je to možná jako kdyby se dnes řeklo: byl jeden zaměstnavatel, kterému záleželo na jeho nemocném zaměstnanci. Nemáme dnes otroctví, přesto naše společnost dobře zná to, že člověk bývá považován za věc, za položku na seznamu pracovních sil, která když onemocní, stane se nežádoucí. Leda by ten zaměstnanec uměl něco zvláštního a byl těžko nahraditelný.

V případě toho setníka ale nemám pocit, že by šlo o takovou vypočítavost. O toho otroka mu nešlo proto, že by něco zvláštního uměl, účelově. Prostě mu na něm záleželo, lidsky.

I židovští starší o tom setníkovi mluví moc hezky: miluje náš národ, i synagogu nám vystavěl. Těžko říct, jestli do té synagogy chodí, to spíš ne, to se tak nějak nehodí, když není členem, ale přispěl na ni. Je to jako že dal peníze na kostel, i když tam nechodí.

Je to slušný člověk s kladným vztahem k věřící obci. Židovští starší na to upozorňují a říkají: "Je hoden, abys mu pomohl." Takhle my to někdy také hodnotíme. Je přece na světě spousta slušných lidí, kteří si zaslouží, aby jim Bůh pomohl, aby je spasil.

Ježíš nechává tuhle úvahu židovských starších bez odpovědi a vydá se na cestu k setníkovi domů. Nedojde tam. Další delegace setníkových známých ho zastavuje se vzkazem, že se to nehodí. Nebo přesněji vzkazuje "nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu".

Zvláštní kontrast se tu ukazuje mezi tvrzením židovských starších "je hoden" – oni hodnotí setníka podle jeho zásluh, podle toho, že je slušný člověk, a proto se jdou za něj přimlouvat. Setník sám ale jednoznačně vzkazuje "nejsem hoden". Přesto věří, že Ježíš pomůže, jako by tušil, že on pomáhá právě i těm, kteří nejsou hodni.

Kladu si otázku, jestli by Ježíš měl skutečně problém do setníkova domu vejít. Už tam mířil. Řekl bych, že by neváhal a vešel. Ale ten setník to považuje za nenáležité, nevhodné. Ježíš mu neřekne, ale z toho si nic nedělej, já půjdu dál. Ježíš respektuje zábrany toho člověka. Zábrany, které má možná uvnitř v sobě, které mají i společenský rozměr: „to nejde, abys přišel, co by tomu řekli lidi.“ vždyť by z toho Ježíš měl problém, kdyby za mnou přišel. Nebo už z toho, že bych já přišel za ním, když nejsem žid, nejsem způsobilý.

V lidech mohou být velmi spletité souvislosti důvodů, proč nechtějí přijít, překročit práh kostela – když to vztáhnu na dnešek. Ježíš to v příběhu respektuje. A i těmto lidem pomůže.

A diví se, jaká víra se nalezla u tohoto setníka. Tím se teprve dostáváme k tomu, čím si ten příběh posluchači možná nejsnáze pamatují. Zjednodušeně by se to dalo vyjádřit jako: setník věří, že Ježíš může jeho otroka uzdravit na dálku. To je na tom to pozoruhodné, říká se.

Ale ten setníkův pohled na věc je ve skutečnosti hlubší. Jeho víra není o tom, že by Ježíš byl tak mocný a zázračný léčitel, že by i na dálku mohl uzdravit.

Setníkova víra by se dala vyjádřit takto: síly ve světě mají určitou hierarchii. Jako v armádě. Někdo je dole, poslouchá rozkazy, někdo uprostřed, rozkazy vydává, ale sám shora přijímá. Nade vším stojí někdo, kdo všemu velí.

Setník prostřednictvím svých poslů vyznává, že: Ježíš zastupuje nebo sám je tou mocí nejvyšší. A tak stačí příkaz a nemoc ho poslechne. Stačí příkaz a cokoli ve světě ho poslechne.

V téhle souvislosti mi ale jedna věc přijde zvláštní. Ježíš v biblických příbězích rozkazuje démonům a nemocem. Ale nikdy takhle nerozkazuje lidem. Lidi nechce mít jako své otroky, jako majetek, věci. Chce je milovat jako lidi. Ježíš lidem nerozkazuje, hledá u nich víru.

Nacházím tady i určitou podobnost mezi tím pohanským setníkem a Ježíšem samotným. Setník má otroka, mohl by s ním jednat jako s věcí. Ale jemu záleží na životě toho otroka, prosí za něj, sám sebe poníží a uzná za nehodného, aby svému otrokovi pomohl. Jakkoli tento setník nepatří k lidu Božímu, činí tady něco, co je blízké tomu, co Ježíš sám činil. Možná si to spousta lidí na světě neuvědomuje, protože Ježíše neznají, přesto v životě dělají věci, které mají co společného s jeho láskou.

Ježíš sám sebe ponížil, přijal roli odsouzence, přijal smrti, aby nás lidi uzdravil.

Kriste, nejsme hodni. Ty za námi přesto přicházíš. Děkujeme. Amen.

 

 

 

 

 

-5