Neděle 17. února, Moraveč, 1. postní, bohoslužby s Večeří Páně

(Pořad: Introitus Ž 51,11-12; První čtení: Mt 19,13-26; Druhé čtení – základ kázání: Mt 10, 34-39; Třetí čtení - poslání: Ž 91, 1-4; Písně: Ez 36, Svítá 276, Dodatek 689, Ez 383, VP: Ez 308, Svítá 135, Ez 510)

Matouš 10, 34-39  Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a `nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina´. Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Jak se nám líbí tahle Ježíšova slova? Skoro jako by ani nebyla jeho. On přece říkal, že máme milovat dokonce i své nepřátele a láskou zastavovat nenávist druhých. Tady najednou obrací a prohlašuje, že máme jít do konfliktu s vlastní rodinou.

Ta slova jsou ostrá. Ještě vyhrocenější si je pamatuje evangelista Lukáš. Doslova píše: „Kdo přichází ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, svou ženu a děti, své bratry a sestry, ano i svou duši, nemůže být mým učedníkem.“ Člověk prý má nenávidět vlastní rodinu, aby mohl Krista následovat. To zní šíleně. Nebyl Ježíš vytočený po nějaké hádce se svou matkou, když to říkal? I čeští překladatelé se také zalekli přísnosti těch slov a překládají jemněji: „Kdo se nedokáže zříci otce, matky atd. není mě hoden.“ Snaží se jakoby obrousit hrany.

Protože jinde Ježíš naopak důsledně trvá na úctě k rodičům. Podle jednoho vyprávění dokonce vyčítal farizeům jejich nezájem o rodiče, že prý raději dají obětní dar, než aby se o své staré rodiče postarali. Bohatému mladíkovi, který se ptá, jak dosáhnout spasení, Ježíš vyjmenovává desatero včetně „cti otce a matku“. Jinde najdeme, jak trvá na tom, že muž nemá propouštět svojí manželku. V kázání na hoře zas mluví o vztahu mezi bratry nebo blízkými lidmi vůbec, jak důležitý je pokoj. Když se někdo pohádá s druhým a jde do kostela, má svůj obětní dar nechat před oltářem a vrátit se nejprve k bratrovi pro smíření, než svůj dar předloží Bohu. A děti? Nechte je přece přicházet ke mně!

Pro Ježíše jsou vztahy a rodina zásadní.

Přesto připusťme, že Ježíš vyslovil ty věty o nenávisti vůči otci, matce i dětem takhle ostře. Jaký k tomu mohl mít důvod? Nechám tu otázku stát a vezmu to z jiného konce.

Nacházíme se na začátku postního období. Je toho hodně, co se dá o postu říci. Obecně bychom dnes zkusil vyjádřit jeho smysl takto: půst je příležitostí zrevidovat svůj žebříček hodnot a zrevidovaný ho opět uvést do praxe. Je příležitostí se ptát: Co je pro mě v životě to nejdůležitější? Možná nám teoretická odpověď nebude trvat tak dlouho, už jsme nad tím někdy přemýšleli, tak si stačí vzpomenout. Ale když tu odpověď srovnáme s tím, jak jsme v posledních týdnech žili: dařilo se nám prosazovat v našich životech to, co považujeme za důležité? Nebo jsme se spíš nechali vláčet něčím jiným? Co jsme reálně v minulých týdnech považovali za nejdůležitější?

Půst je příležitostí ohlédnout se, v jakém stavu je můj žebříček hodnot, změnit ho a uvést do praxe.

Půst byl v Bibli také často výrazem lítosti nad tím, co člověk udělal špatně. V podstatě tu jde ale o tu stejnou věc. Kajícník vyznává, že zhřešil, že se v životě nechal vést něčím jiným než Boží vůlí = láskou. A že mu přece jen záleží na Bohu a na jeho vůli. Jeho chce mít na prvním místě.

Co my máme na první místě? Možná s touhle otázkou přece jen nebudeme tak rychle hotovi, jak jsem prve navrhoval. Protože na špičce našeho žebříčku hodnot je těch položek vlastně víc. Už víme, že tam nemá být výše našeho výdělku nebo značka našeho auta. To je triviální a zbytečné říkat. Na prvních místech našich žebříčků soutěží právě spíš rodina, děti, partneři, rodiče, pak také víra v Boha nebo práce. A je to všechno pěkně dohromady provázané, zašmodrchané. Těžko říct, co je vlastně důležitější. Protože těžko říct, kde končí jedno a začíná druhé.

Protože není Boží vůlí právě to, aby nám záleželo na partnerech, na dětech? Neuskutečňuje se víra právě i tím, že pro ně žijeme a jim se rozdáváme? A nemá se člověk podle Boží vůle starat se rodinu i ji finančně zajistit tak, že vydělává? Takže to, že chodím do práce a vracím se domů s penězi vlastně také nemůže být na mém hodnotovém žebříčku nijak nízko.

Řekl bych, že naším problémem není seřadit mezi našimi hodnotami ty podřadné věci dole. Náš problém je možná spíš uspořádat správně ty položky na prvních místech, o kterých z Bible víme, že jsou všecky dobré a mají stát vysoko.

Pokud totiž nejsou na správných místech, kde mají být, pokud je jedno z toho nade vším ostatním, může se stát něčím nedobrým. Dá se říci: otroctvím. Pokud člověk dělá úplně všecko podle vůle svých rodičů a pro vztah s nimi. Pokud člověk úplně všecko obětuje svým dětem. Pokud úplně všecko obětuje pro harmonický vztah se svým partnerem. Krásné a požehnané Boží dary a úkoly se stávají otroctvím, pokud stojí příliš vysoko. Dokáží pak také zničit hodnoty jiné.

V tuhle chvíli bych se vrátil k Ježíšovým slovům: „Nemyslete si, že jsme přišel na zem uvést pokoj… Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden, kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“

Možná na první poslech tyhle věty zněly jako příkaz podřídit se plně Kristu. A zněly despoticky, tyransky a bezohledně. Záměrem Kristových slov ale může být naopak osvobodit, zrušit otroctví, do kterého se někdy třeba i v dobrém úmyslu zamotáváme. Osvobodit k skutečně dobrovolné lásce a službě druhým.

Ta Ježíšova slova jsou ostrá, ale možná je pravda, že musíme i ty pro nás nejvyšší hodnoty zavrhnout, vzdát se jich, abychom se k nim mohli svobodně a v lásce vrátit.

Tuhle svobodu budeme mít, jen když na prvním místě v našem životě bude Kristus, rozhovor s ním, modlitba. Pouto s Kristem je zvláštní pouto, které přináší svobodu, nesvazuje, ale rozvazuje ruce. Následování Krista znamená zříci se všeho, ale zároveň žít pro všechny, které Bůh miluje. A miluje všechny, i nás samé.

Sám sebe se člověk nemá klást na první místo. To je zřejmě také triviální a zbytečné opakovat. Ale je to přece jen vážné a praktické pokušení, nadsadit nad všechny hodnoty svůj vlastní zájem nebo pohodlný život.

Ježíš říká: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej, kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ I svůj vlastní život máme být ochotni ztratit, zříci se ho, abychom se k němu mohli svobodně vrátit, znovu ho od Krista přijmout.

Možná i takto by šla formulovat postní otázka: čeho všeho bych byl ochoten se v životě zříci? Pro Krista? Pokud něco najdeme, můžeme uvažovat, jestli si to ta věc skutečně zaslouží.

Ta otázka: čeho všeho bych byl ochoten se zříci nachází v postu i symbolické praktické provedení: vynechat něco z jídelníčku. Svobodomyslný evangelík bude mít blízko k tomu říci: „Ano, mám Boha na prvním místě, ale na můj jídelníček mi nesahejte.“ Pro jiné právě odřeknutí v jídelníčku může symbolicky vyjádřit to, že naše priority, zdroj a základ našeho života jsou v někom vyšším.

Ale to jsem se myšlenkou trochu zatoulal: Na závěr musím přece jen připustit, že ta Ježíšova slova jsou přísná: Kdo miluje rodiče či někoho dalšího víc nežli mě, kdo nenese svůj kříž „není mne hoden“. A mně nezbývá než vyznat – možná jen sám za sebe, ale možná i za vás:

Kriste, hodnoty mého života jsou zpřeházené. Měly by být jinak, můj praktický život by měl vypadat jinak. Nejsem tě hoden. Přesto mě prosím přijmi. Pro lásku, jakou jsi všem hříšníkům přinášel, s jakou jsi přijímal všechny ty, kteří měli v životě nepořádek, přijmi i nás, očisti, učiň nástroji své lásky. Amen.

-36