Neděle 24.2.2012, Moraveč

(Pořad: Introitus Ž 130, 3-4; První čtení: Lk 4,1-13; Druhé čtení – základ kázání: Gn 3,8-13; Třetí čtení - poslání: Žd 10, 18-24; Písně: EZ Ž 130, Dodatek 630, Svítá 349; Svítá 233; Dodatek 672; EZ 162)

Genesis 3:8-13  Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. 9  Hospodin Bůh zavolal na člověka: "Kde jsi?" On odpověděl: "Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se." Bůh mu řekl: "Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?" Člověk odpověděl: "Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl." Proto řekl Hospodin Bůh ženě: "Cos to učinila?" Žena odpověděla: "Had mě podvedl a já jsem jedla."

Bůh se rozhodl vydat se na procházku za poledního vánku. Ale znáte to, procházet se sám je sice fajn, ale ne tolik jako když jdete s někým. Tak se Bůh vydává za člověkem Adamem. Konec konců ho stvořil právě proto, aby aspoň občas mohli být spolu. Ne že by Bůh chtěl stát Adamovi nepřetržitě za zády a neustále se mu připomínat, že by Adam neměl čas na nic jiného. To by bylo snad až otravné. Ale aspoň občas, kolik jen Adam snese, by se s ním Bůh rád viděl a popovídal o životě. A tak kráčí zahradou.

Ale Adam nikde. Člověče, „kde jsi?“ „Jsem schovaný, Hospodine. Protože se bojím, jsem nahý, cítím se jako nahý v trní, tak se schovávám.“

To je odpověď Adama, prvního člověka. Nebo je to odpověď člověka vůbec. Adam není první proto, že by žil tisíce let před námi. Je první, protože je obrazem, který my stále napodobujeme a opakujeme.

Jsme schovaní, žijeme schovaní. Před Bohem, před druhými. Do našich myšlenek, do našich názorů. Do našich starostí jsme zamotaní, zakuklení. Schováváme se ze strachu nebo z pudu sebezáchovy. Schováváme se proto, že jsme nazí a zranitelní.

Nebo si to aspoň myslíme, že důvodem se schovat je nahota a zranitelnost. Ale ona v tom příběhu byla od začátku nejdřív nevadila. Adam a jeho žena byli nazí, ale nestyděli se. Neměli se za co stydět. Teď už mají. Jejich bezstarostnou volnost, bezpečí zahrady Eden, zkomplikovala vina.

I mezi lidmi stačí nějaký přešlap a najednou se bojím k tomu druhému přijít, ta pohoda mezi námi je najednou pryč. Adam přišel o svůj pohodový vztah s Bohem. Skrývá se. Snědl totiž něco, co neměl.

Nedokážu do detailu rozebrat, jaký účinek mělo to pověstné ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, které Adam a jeho žena ochutnali. Z toho příběhu se mi jeví jako hlavní spíš to, že si člověk zkusil, jaké to je vynechat Boha ze svého života. To člověk předtím skutečně nevěděl. Už jenom proto, dá se říci, nebyl vševědoucí. Had proto měl docela dobrou argumentační základu: člověče, nevíš, jaké to je, vzepřít se Bohu, vypustit ho ze svého života, nepoznáš to, dokud to nezkusíš. Nebudeš znát dobré i zlé, dokud si tady nekousneš, dokud i to zlé neochutnáš, dokud ho nespácháš. Tak to člověk zkusil. Překročil hranice Bohem dané, vykroutil se z Boží náruče a ošklivě si nabil.

Každý z nás si to zkusil, jaké to je na Boha zapomenout. Rozhodovat se bez něj, podle svého. Už víme, jaké to je. Nakonec nic moc. Člověk tak akorát pozná, že je bezbranný, bezmocný, nahý. A tohoto poznání se těžko zbavuje. Přijali jsme jako danost, že jsme bezmocní a nazí, i když si rádi nalháváme, že to je jinak. Ale co když je to tak, že kořenem našeho ohrožení a úzkosti, je vlastně vina?

Adam nenachází problém ve své vině. Hospodin mu dává možnost, aby ji přiznal: „Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“ Hospodin to ví, že Adam jedl. Ví, jak to s člověkem je. Ale pro Adama je teď zásadní, jestli si dokáže uvědomit, co způsobil a že to způsobil on. Protože to je docela důležitý krok: uvědomit si svůj podíl viny. Na tom, jak moje vztahy vypadají, jak celý svět vypadá.

Adam má šanci říct: „Ano, Hospodine, udělal jsem něco, co jsem neměl. A teď už vidím, že to nebylo to pravé.“ Ale člověk tohle neřekne. Radši odpoví:

„Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ Přísně vzato v téhle větě není žádná nepravda. Je to tak, že zakázané ovoce podala Adamovi jeho žena. Ale záměrem té věty je shodit ze sebe zodpovědnosti, svést vinu na druhého. Je to lidské, hledat tyto výmluvy, proč zrovna ten druhý za to může.

A nejen ten druhý, Adam se ve snaze vykroutit obrátí i proti Bohu samotnému: „Ano, Bože, právě ta žena, kterou ty jsi mi dal, aby stála při mně, ta mi takhle uškodila. Vlastně za to můžeš ty.“ Věcně vzato má Adam opět pravdu. Žena byla darem od Boha. Nakonec všechno, co máme, všechno, co je na tomhle světě, je darem od Boha. Když se to ale zvrhne, kdo za to může?

Tolikrát to slyšíme, možná i sami k té myšlence utíkáme: Pane Bože, jak to, že to, co jsi nám dal, ten údajně dobrý svět, se obrací proti nám a tolik zla se v něm děje? Co jsi to za Boha, že to dovolíš?

Nechci tuhle otázku odsoudit. Nemálo lidí si jí klade ze skutečné situace bolesti a utrpení.  Bůh sám také nabízí odpověď, když v Kristu vstupuje do těch stejných bojů i zklamání, které my známe. Když do těch nejtemnějších míst přichází, aby trápení nesl s člověkem..

Nicméně, Adam, reprezentant lidstva, tuhle výčitku vůči Bohu vznáší především proto, aby odvedl pozornost od vlastní viny. Není vinen sám, to je pravda, my všichni jsme jen součástí velkého kolotoče, ale to náš podíl neruší.

Je však lidské přehazovat vinu jak horký brambor. Z Adama na ženu, ale žena to také nenechá na sobě: to „had mě podvedl“.

My někdy hledíme na tenhle příběh s tím, že je příliš jednoduchý a schématický. Adam a jeho žena vědí, co smí a co ne, žijí v idylické zahradě nepoznamenané špatnostmi. To náš reálný svět je jiný, zlo tu má vyjeté koleje, vlastně ani není jasné, co je zlo a co dobro. Jak má být člověk dobrý v pokaženém světě. Vždyť to ani nejde. Nedokážeme být dobří.

Tuhle naši úvahu v příběhu zastupuje právě ta věta „had mě podvedl“. Cosi syčícího slizkého zmátlo ženu, už v zahradě tu byla možnost zla, která se převlékla za něco dobrého. Stačilo jenom malinko a žena se rozhodla špatně a muž se k ní přidal.

Scéna s hadem je věrným obrazem toho, co je dnes a stále. Máme tendenci svádět zlo na hada, na nevhodné podmínky, na neznalost. Je to pravda, že svět není fér, je těžké najít, co je dobro. Ale to nás nezbavuje odpovědnosti. Omlouvat svá pochybení zkažeností světa a okolní společnosti není řešení. Je to jako říkat: „Had mě podvedl.“

Možná podvedl. Ale my jsme se nechali. Jsme vinni. A změnit něco můžeme, když to poznáme a vyznáme.

Ten příběh může působit až jaksi osudově. Je to děj, model, který se opakuje a kterému se nedá vzepřít. V jistém smyslu je to tak. Už jsme jeho součástí, už jsme okusili. Ale každý další okamžik života se znova rozhoduje o tom, jestli budeme jednat dobře, jestli obstojíme nebo jestli sníme něco, co jíst nemáme.

Někdo může rezignovaně mávnout rukou: stejně nikdy to dobro nepoznám a nebudu se rozhodovat úplně dobře. Na jednu stranu ano. Ale jednu věc můžeme dělat jinak než Adam. On v tom příběhu udělal tu chybu, že se rozhodl, aniž by se obrátil k Bohu, aniž by s ním o tom promluvil. A vlastně už to má svůj varovný význam, že žena své rozhodnutí učinila bez muže, sama, a své druhé polovičce už jen nabídla, aby zbytky jejího rozhodnutí dojedl. Možná když člověk své rozhodování s někým sdílí, byť jenom s člověkem, lépe se udrží na rozumné cestě. Modlitba a společenství mi z toho opět vycházejí jako dva rozměry, které člověku dodávají správnou orientaci.

Ale stejně nezbývá než přiznat, že už v tom plaveme. Tenhle svět si předává vinu, hřích se v něm dědí. Vymlouváním se na dědictví svou vinu nezahladíme. Jen když ji člověk přizná a budeme prosit o odpuštění, bude od toho dědictví svobodnější.

Jenom když se nám dostane odpuštění, můžeme opustit naše úkryty a skrýše. Bůh odpouští. Přikrývá lidskou vinu. Adam a jeho žena dostávají na konci příběhu kožené suknice, aby mohli fungovat a nebyli jen zalezlí ve křoví. Když se tohle domyslí: asi kvůli tomu muselo zemřít nějaké zvíře. Někdo položil svůj život, aby nahota a vina člověka byla zakryta. Je to úvaha, obraz, vzdáleně už ale možná ukazuje k Velkému Pátku.

Hospodine, tolikrát jsme snědli něco, co jsme neměli. Tolikrát jsme udělali něco, co jsme neměli, vybrali špatnou cestu, protože jsme nebyli s tebou a zapomněli na tebe. Prosíme, ať je toto postní období pravým postem: postem od naší soběstřednosti a svéhlavosti. Abychom Kristem očištěni mohli volně dýchat a žít před tebou i druhými lidmi. Amen.

-35