Neděle 20.1.2013, Moraveč

(Pořad: Introitus Ž 22, 11; První čtení: Fp 2, 1-11; Druhé čtení – základ kázání: Mi 6, 6-8; Třetí čtení - poslání: Mt 28,19-20; Písně: Ez 158; Svítá 31; Svítá 273; Ez 152; Svítá 318; Ez 487)

Micheáš 6,6-8  "Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině? Mohu před něj předstoupit s oběťmi zápalnými, s ročními býčky? Cožpak má Hospodin zalíbení v tisících beranů, v deseti tisících potoků oleje? Což smím dát za svou nevěrnost svého prvorozence, v oběť za svůj hřích plod svého lůna?" Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.

Nad tímhle textem jsem vedl zamyšlení už včera při ekumenické bohoslužbě v Cerekvi. Přesto se k němu chci dnes ještě znovu vrátit trochu jinak. Prorok Micheáš žil někdy sedm set let před naším letopočtem. A přesto, už tehdy dávno směřuje podobu náboženství k tomu, jak dnes mnozí náboženství chápou.

Totiž: civilně. Bez nějakých náboženských omáček, mýtů a dogmat. Už sedm set let před Kristem však prorok Micheáš připouští, že v náboženství nejde o oběti, o rituály, o množství zabitých beranů a býčků. O co jde? „Abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ To je podle Micheáše jádro. A mě udivuje, jak civilně to říká. Že se vlastně obejde bez chrámů, bez kostelů, bez obřadů, bez talárů, bez dogmat, to všechno jako by pro podstatu náboženství vlastně nebyly potřeba.

Tak nám to navrhuje i dnešní doba, někdy můžeme od lidí cítit otázku: není to přežité, to, čím vy se v kostele zabýváte? Nezasekli jste se někde ve středověku? Ty staré písně, vyznání, staré naučené texty, které odříkáváte společně. A kterým dnes vlastně málokdo rozumí.

Jde přece jen o to, žít nějak rozumně, zachovávat právo a milovat milosrdenství.

Včera v Cerekvi jsem to malinko rozvedl, že jde víc než jen o to, chovat se slušně a nikomu nic nedlužit. Zachovávat právo znamená i spíš aktivně se zastávat toho, komu jsou práva upírána. A milovat milosrdenství znamená opět aktivně pomáhat, rozdávat se nezištně právě těm, kteří to nemohou oplatit. Cizím slovem se tomu někdy říká altruismus: žít nezištně pro druhé. Nesobecky. To je přece jádrem náboženství, abychom na sebe byli hodní. Tak to alespoň někteří chápou.

V tom výčtu, o co jde, jsem teď vynechal ten poslední Micheášův požadavek: chodit s Bohem. Někteří ovšem leckdo také dokáže vyložit civilně. Řekne: Bůh, představa Boha, to je vlastně jen taková lidská představa, berlička, která nám má pomoci žít skutečně dobře, spravedlivě, milosrdně vůči druhým lidem.

A podobnými dnes už přežitými berličkami jsou všechna ta dogmata, která nám už dnes mnoho neříkají. Znovu jsem si to uvědomil, když jsem teď pročítal dogmaticky zaměřené pasáže jedné knihy: k čemu nám to je, že o Ježíšovi říkáme, že by Boží Syn, že byl Bůh?

Jeho příběh oslovuje. Právě jeho odhodlání zachovávat právo a milovat milosrdenství ho přivedly do konfliktu se zaběhnutým řádem. Ale on přesto neuhnul ze svých zásad, i když ho to stálo život. Tohle spousta lidí přijímá. Ale není zbytečné k tomu přibalovat to, že je zároveň Bůh a že je součástí svaté Trojice?

Nebo že byl vzkříšen? Zpráva o vzkříšení je pro moderního člověka přijatelnější, když ji chápe ne jako vzkříšení těla, ale jako vzkříšení naděje, že to Ježíšovo jednání mělo smysl, i když skončilo smrtí.

Po internetu koluje hezký Havlův citát: "Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne." To je krásná věta. Dalo by se uvažovat, jestli vlastně civilně nevystihuje jádro křesťanské naděje.

Možná tahle má dnešní slova zní jako rouhání. Dokážu si představit, že takové pochybnosti o dogmatech a řádech mohou leckoho v církvi urazit i ranit, protože ony patří k našim tradovaným jistotám. Ježíš je Syn Boží, byl vzkříšen, vstoupil na nebesa, spolu s Otcem a Duchem tvoří svatou Trojici. To jsou jistoty víry, kterých se držely generace, kterými byly neseny generace, je drzostí je zpochybňovat.

Nechci je zpochybňovat. Osobně jsem za ně velmi vděčný. Ale rád bych hledal jejich smysl, aby dokázaly promlouvat k dnešnímu člověku. Protože jak dlouho vydrží křesťanství, pokud bude předávat hodnoty, kterým samo nerozumí? Co z něj zbude, pokud je úplně odloží do starého železa?

Ta otázka: proč je Ježíš Kristus Bohem? Proč na tom staré církvi tak záleželo? Naši praotcové ve víře si byli dobře vědomi toho, že tato témata jsou zahalena tajemstvím, nejdou zcela proniknout lidskou myslí. A přece měli důvod pokusit se je nějak formulovat.

V Ježíši Kristu rozpoznali rozhodující postavu dějin, toho, který zachraňuje svět, který zachraňuje nás osobně. Otázka, kterou s tím spojili, zní: může svět být zachráněn člověkem? Může člověk byť jen sám sebe spasit?

Leckdo se o to pokouší, leckterý vládce nebo režim se snaží být spásou lidí. Víme, s jakým výsledkem, tušíme, kolik lži a sebeklamu se za tím ukrývá, případně i kolik krve kvůli tomu teče. Naši předkové ve víře na to odpověděli: člověk, byť sebeosvícenější, se sám spasit nedokáže. Kdo nás může zachránit je jen Bůh sám.

(Což nás mimochodem může uklidnit i před tou volbou za týden. Nevolíme mezi spasitelem a ďáblem, mezi zlem a dobrem, ale mezi dvěma hříšnými lidmi, kteří sice můžou leccos v naší zemi ovlivnit, ale to hlavní je pořád v rukách Božích.)

Ježíš chodil za hříšníky, zastával se lidí na okraji společnosti. A jeho následovníci vyznali: to nebylo jednání jen nějakého osvíceného člověka: to bylo jednání Boží. Takhle Bůh sám jedná vůči nám. My lidé máme Kristovo jednání napodobovat. Ale na prvním místě jsme my stále ti hříšní, za kterými Bůh v Kristu přichází, sestupuje, které oslovuje a přijímá. Které zachraňuje z propastí nejtemnějších.

Milujeme, ale ještě předtím jsme milováni. Darujeme, ale ještě předtím jsme obdarováni. Přijímáme druhé, ale ještě předtím jsme přijati. Tyto souvislosti měla církev namysli, když formulovala stará dogmata o Ježíšově božství.

Jméno Ježíše i Ducha svatého tehdy usadila po boku Boha Otce uvnitř svaté Trojice. Připomněla a zdůraznila tím něco, co už v židovství mělo svůj kořen. Jednoduše řečeno: že Bůh není sobec. Že Bůh sám v sobě dokáže vést rozhovor. Radost a plnost nachází ve vztahu. Vztahovost patří k jeho podstatě. Když tvoří člověka k obrazu svému, tvoří je jako muže a ženu, tvoří je jako společenství.

Myšlenka svaté Trojice v církevní tradici možná trochu zkostnatěla, ale je za ní živé poznání, že podstatou Boží je vztah, láska.

V jednom kázání se mohu jen letmo dotknout toho, o čem byly napsány metry knih. Sám za celý život tomu úplně neporozumím. Snad jsem ale naznačit, že ty staré články víry, některé z nich dnes ještě budeme společně opakovat, mají svoji důležitost. Je dobré chtít jim rozumět, protože mají i dnes co říci do našeho civilního světa.

Vyzývají nás mimo jiné k tomu, abychom ten třetí pokyn Micheášův: „abys pokorně chodil se svým Bohem“ abychom ho neházeli za hlavu jako něco přežitého. Abychom se nevzdávali víry v Boha samého. Náboženství, křesťanství, víra nejdou zredukovat na horizontální rovinu, tedy jen na to, co je tady mezi lidmi, mezi námi. Víra roste z otevřenosti vůči tomu, co nás přesahuje, nebo který nás přesahuje, a kterým jsme milováni dávno předtím než jsme sami lásky schopni.

Víra roste z rozhovoru s tím, který je nad námi. Ale to asi sami dokážete nejlépe usoudit, jaký by byl váš život, kdybyste se k Bohu neobraceli, kdybyste s ním nemohli vést rozhovor. Kdybyste ho nemohli přizvat k tomu, co děláte, co prožíváte.

Bože, díky, že se k tobě smíme obracet. Díky, že nám dáváš znát svou sílu v našich životech. Díky, že nás učíš lásce. Amen.

-42