31.3.2013, Moraveč

(Pořad: Introitus Ž 28, 6-7; První čtení: Kol 1, 15-20; Druhé čtení – základ kázání: J 20,1-18; Třetí čtení - poslání: Ř 8, 38-39; Písně: EZ 660; Svítá 124; Svítá 324; EZ 350; Svítá 309; EZ 346)

Koloským 1,15  On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, 16  neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. 17  On předchází všechno, všechno v něm spočívá, 18  on jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. 19  Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, 20  aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži.

Jan 20,1  První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. 2  Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili." 3  Petr a ten druhý učedník vstali a šli k hrobu. 4  Oba dva běželi, ale ten druhý učedník předběhl Petra a byl u hrobu první. 5  Sehnul se a viděl tam ležet lněná plátna, ale dovnitř nevešel. 6  Po něm přišel Šimon Petr a vešel do hrobu. Uviděl tam ležet lněná plátna, 7  ale šátek, jímž ovázali Ježíšovu hlavu, neležel mezi plátny, nýbrž byl svinut na jiném místě. 8  Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. 9  Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. 10  Oba učedníci se pak vrátili domů. 11  Ale Marie stála venku před hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu 12  a spatřila dva anděly v bílém rouchu, sedící na místě, kde před tím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. 13  Otázali se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili." 14  Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. 15  Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš?" V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." 16  Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená `Mistře´. 17  Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." 18  Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: "Viděla jsem Pána a toto mi řekl."

„První den po sobotě, když byla ještě tma.“ Na začátku příběhu o vzkříšení nacházíme tenhle časový údaj. Ale možná jde o víc než o čas. Tma je stavem světa, stavem člověka. „Když byla ještě tma“ Tehdy, když svět, srdce i mysli Ježíšových blízkých byly potemnělé ztrátou. Ztratili Ježíše, sami jsou ztraceni. Jsou chvíle, kdy člověk o někoho přijde a najednou nemá, čeho se chytit. Tak se plácá ve tmě.

Marie Magdalská jde za tmy k hrobu. Evangelista Jan neříká proč. Neříká, že snad chtěla pomazat Ježíšovo tělo, to tvrdí jiní vypravěči. Prý tam prostě šla. Protože neměla kam jinam jít, tak šla ke hrobu toho, koho měla ráda. A možná myslela na to, že dřív nebo později nějaký hrob bude cílem a konečnou stanicí pro ni samotnou.

Možná šla k Ježíšovu hrobu, aby jí ten velký kámen u hrobu pomohl uvědomit si a přijmout, že je konec. Protože nepřipouštět si bolest, nepřipouštět si ztrátu – je to dnes moderní, ani se zesnulým nerozloučit – to ovšem není cesta. Lépe člověku prospěje, když se ke smutku postaví čelem, jakkoli je to těžké. Tak Marie šla k hrobu.

„A spatřila, že kámen je od hrobu odvalen.“ Mohlo to chvíli trvat, než to Marii došlo. Než v raním šeru (pokud ne ještě v úplně tmě) zjistila, že ten kámen je jaksi jinde než měl být. Opravdu je hrob otevřený? Marie se chopí prvního logického vysvětlení a běží za učedníky: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“

Je přirozené a vlastně správné, že člověk hledá vysvětlení nejdříve uvnitř hranic své pozemské zkušenosti. Všechno, co se na světě děje, má zpravidla nějakou příčinu, jde to nějak vysvětlit. Než člověk dojde k otázkám, kde se vlastně vzal ten svět a kde se na něm vzal člověk jako myslící bytost schopná lásky a zodpovědnosti. Pak nás ty otázky odkazují, dá se říci, do jakéhosi prostoru nad námi – obrazně vyjádřeno.

Ale že je kámen odvalen, to se přece dá vysvětlit mnoha různými způsoby. Ježíšovo tělo mohl někdo odnést. Tak to vidí Marie a toto své vysvětlení opakuje v příběhu dokonce třikrát. Sice prohlubuje její zoufalství – není jí dáno ani se rozloučit, ani ten Ježíšův hrob nemá, aby tam chodila – ale toto vysvětlení ji dává smysl. Nebo je tak zoufalá, že vlastně nedokáže připustit žádné jiné vysvětlení. Lidské zoufalství a smutek, nebo strach, stres a co jiného často působí tak, že člověka zacyklí, že nedokáže vystoupit ze svých vyjetých přesvědčení a otevřít se nějakému jinému pohledu.

Evangelista Jan napíše, že Marii z jejího přesvědčení nevykolejí ani dva andělé, které potom spatří uvnitř hrobu, tam, kde mělo ležet Ježíšovo tělo. Ti andělé jí nic nezvěstují, jen se ptají „proč pláčeš?“ Maria i andělům odpovídá „odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili“. Když se člověk některým věcem nechce nebo nedokáže otevřít, tak je prostě nevidí.

Ještě dříve však ke hrobu přibíhají Petr a ten učedník, kterého Ježíš miloval. Je to taková hádanka Janova evangelia, kdo je tím bezejmenným milovaným učedníkem. Má zvláštní vztah s Kristem, snad ještě osobnější, než měl Petr a ostatní. Na cestě ke hrobu předbíhá Petra, nahlíží dovnitř, ale pak dává Petrovi přednost, aby ten jako první vstoupil dovnitř. Petr se rozhlíží, vidí plátna, do kterých bylo Ježíšovo tělo zabaleno. Proč by ho rozbalovali, když ho odnášeli? A šátek, kterým Ježíšovi obvázali hlavu, ležel na jiném místě. Jsou to takové divné náznaky, otázky. Ty náznaky mohou něco znamenat a nemusí. Nevíme, jestli z nich Petr vyvodil nějaký závěr.

Pak vstupuje dovnitř milovaný učedník. O něm se píše: „spatřil vše a uvěřil“. Už nehledá vysvětlení jen v rámci naší praktické zkušenosti. Protože v jeho vztahu s Ježíšem už dříve bylo obsaženo něco, co tenhle praktický svět přesahuje, co odkazuje nad nás. Už dříve s Kristem prožil něco, co se bytostně týká smyslu člověka vůbec, co nejde vyjádřit čistě pozemskou logikou. Milovaný učedník přijímá a chápe Kristův prázdný hrob jako další takový odkaz nad nás, jako naznačení že se tu odehrává něco víc, než oči vidí.

Oba učedníci se pak vracejí domů. Spíše praktický Petr se vrací asi jen s otázkami, milovaný učedník se vrací s vírou. Pomalu svítá.

Ale Marie pořád sedí u hrobu a pláče. Opakuje si svou zoufalou větu „Odnesli mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Natolik je ztracená ve svém smutku, že nevidí náznaky, nevidí anděly. Nepoznává Ježíše, který se objevuje za jejími zády.

Vícekrát ve zprávách o vzkříšení nacházíme ten motiv, že učedníci nebo kdo jiný nepoznal vzkříšeného Ježíše hned. Jako by ho nešlo poznat podle jeho vnější podoby, podle výšky barvy vlasů. O to jako by se nešlo nijak opřít.

Marie poznává Ježíše až podle – jak to říci – podle vztahu, který mezi nimi byl. Ježíš ji oslovuje jménem. Zná ji. Vyslovením jejího jména nechává rozeznít všechnu tu lásku, která byla dříve. Podle toho Marie poznává, že to je skutečně on, živý.

Tam, kde jsme poznáni, kde potkáváme tu stejnou lásku, kterou Ježíš za své pozemské cesty rozdával, tam se setkáváme se vzkříšeným.

„Rabbuni“, „Mistře“, odpovídá Marie. Snad se k němu chce vrhnout, obejmout a už nepustit. Jako my tady na zemi často chceme zachytit a spoutat pro sebe radost, lásku, naději, která je nám dána. Ježíš to ale nepřipouští „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

Ta radost nejde spoutat. Kristus už nebude spoután tímto světem. Vystupuje k Otci. Jakoby nahoru, ale to je jen věc našich obrazů a představivosti. Stejně tak bychom mohli říci, že vstupuje do hlubiny. Vrací se k tomu, od kterého pochází svět a život. Ke kterému vědomě či nevědomě směřují všechny zásadní otázky našeho života. Kristus je odpovědí. Jeho život, smrt, vzkříšení.

Je trochu zvláštní, že zpráva, kterou má Marie předat učedníkům, nemluví výslovně o Ježíšově vzkříšení, ale právě o tom že vystupuje k Otci. Tedy: i navzdory smrti je tu cesta otevřená k Bohu, kterým je Otcem Ježíšovým, ale i Otcem naším. Kristus nám cestu k němu otevřel, učí nás po ní jít, zve nás k ní. On sám je tou cestou.

Kriste, otevíráš nový rozměr pro naše životy. Rozměr důvěry a lásky. Dej nám otevřená srdce, ať ho dokážeme vnímat. Ať tebe rozpoznáváme v našich dnech. Aby smyslem a cílem našeho života nebyl hrob, ale láska Boží.

-12