Moraveč, 9.6.2013.

(Pořad: Introitus Ž 119, 34; První čtení: Gn 12, 1-7; Druhé čtení – základ kázání: Ř 4, 13-18; Třetí čtení - poslání: Ga 3, 19-26; Písně: EZ 163; Svítá 210; Svítá 31; EZ 500; Svítá 135; EZ 486)

Genesis 12,1  I řekl Hospodin Abramovi: "Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. 2  Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! 3  Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země."  4  A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. 5  Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. 6  Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. 7  I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal.

Římanům 4,13  Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. 14  Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. 15  Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. 16  Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, 17  jak je psáno: `ustanovil jsem tě za otce mnohých národů´. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. 18  On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal `otcem mnohých národů´ podle slova: `tak četné bude tvé potomstvo´.

Měl bys… Měl bys dělat to a to. Měl bys být takový nebo onaký. Měl bys… Předpokládám, že nikomu z nás tyhle věty nejsou příjemné, když je slyší. Možná už jsme se vůči nim dokázali nějak obrnit. Ale pořád nás dokáží znejistět, svázat nebo vytočit.

Ale řekl bych, že slyšet to zvenku možná ještě není tak zlé. Člověk sám sobě totiž často říká a v hlavě mu vyskakuje: „Měl bych…“ „Měl bych dohnat, co jsem zanedbal. Měl bych víc pracovat. Měla bych tu všude uklidit. Měl bych si najít čas pro tohohle člověka. Měl bych být dokonalým manželem, dokonalou manželkou. Měla bych být dokonalou matkou, dokonalým otcem. Měla bych víc chodit do kostela. Měl bych dávat víc peněz na dobročinnost.“ Doplňte si sami, co vám zrovna zní za slovy: „měl bych…“

Apoštol Pavel píše: „Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.“

Ne zákon, ale víra. Tehdy, když Pavel psal ta slova, šlo o konkrétní problém, o zachovávání Mojžíšova zákona, o to byl v církvi spor: že prý ten, kdo chce být křesťanem, měl by plnit všechna ta přikázání, obřízku, dodržovat sobotu, stravovací předpisy. Pavel říká: Ne. Honění se za pravidly zákona není cesta, Božím dítětem je člověk pouze skrze víru, z milosti.

Ale nechtěl bych se dnes příliš zdržet vysvětlováním toho problému tehdy. Přijde mi, že Pavlova slova o zákonu platí vlastně o všem, co začíná těmi slovy „měl bys“, „měl bych“. Tahle slova jsou jako zákon, který zní kolem nás, v nás. A my máme spolu s Pavlem tu shodnou zkušenost, že tomuhle našemu „měl bych“ vlastně nedokážeme dostát. Člověk, který by chtěl splnit všechno, co „by měl“, se musí uštvat. A stejně se vždycky najde něco, co bychom ještě měli, něco, co nás obviní, co nás dokáže pěkně zadusit.

Zákon člověka obviňuje, usvědčuje z hříchu, připomíná nám naši nedokonalost. Spoutává nás, uzavírá do kolotoče vnitřních výčitek a sebeobviňování. Spása skrze něj nepřichází. O člověku, který se žene, aby splnil všechno, co „by měl“, o takovém asi sotva řekneme, že dostane zemi za dědictví.

„Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry.“ Na opačné straně stojí Abraham. Abraham je člověk, který věří. Uvěřil a proto se vydal na cestu. Ne proto, že by vyhnalo nějaké „měl bys“ nebo „musíš“. Byla to víra, co ho vedlo. Víra, která se otevřela Božímu hlasu a následovala ho ne proto, že by musela, ale proto, že mu věřila. V té víře máme Abrahama následovat.

Právě jsem při psaní kázání sám sebe přistihl, že jsem na vás posluchače hodil ono „měli byste“. Sice v první osobě množného čísla, aby to nebylo tak okaté, přesto to tam je: „máme následovat Abrahama ve víře“. My faráři jsme totiž strašně zvyklí říkat lidem, co by měli. Církev vůbec je vnímána jako ta, která říká, co by se mělo.

Je to zvláštní. Sama se narodila ze svobody. Na počátku církve stálo poznání, že člověk nemusí splňovat žádná kritéria. Boží láska patří člověku jen tak, z milosti, nezaslouženě. To není až výmysl apoštola Pavla, to prakticky zvěstoval už Ježíš tím, s jakými lidmi se stýkal, sedal k jednomu stolu, přijímal je, odpouštěl, osvobozoval od různých démonů včetně démona farizejského moralismu.

Tohle stojí na počátku církve, tahle svoboda, otevřenost, kterou však opakovaně a dokola rušíme vymýšlením, co by člověk všechno měl, jaký by měl být, jak by měl věřit. Vymýšlíme, jaká by společnost měla být, jaké by měla mít hodnoty. A my faráři to z kazatelen vrháme na lidi.

Možná to nemusí být vždycky tak úplně špatně. Apoštol Pavel přiznává zákonu i pozitivní funkci, a sice funkci výchovnou. Zákon je jako učitel, dozorce, který člověka vyučuje pravidlům, dokud člověk sám není schopen zhostit se vlastní svobody. Podobně jako dítě potřebuje jasná pravidla, směrnice. Protože dítě nedokáže se svobodou zacházet. Vlastně potřebuje od rodičů i ostatních slyšet: tohle dělej, tohle nedělej, tohle nesmíš, tohle bys měl. Možná i dospělý tohle občas potřebuje slyšet, nevím. Ale víme, jak to rodiče s tímhle dokážou přehnat, co to pak může udělat s dítětem. A také známe, jak s tím rodiče ve správnou chvíli nedokážou přestat.

Protože role zákona, když se vrátím k apoštolu Pavlovi, je pouze dočasná. Není cílem. Cílem je víra a svoboda, samostatnost člověka.

Abramovi prý bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Cesta k vnitřní svobodě a samostatnosti člověka je možná velmi dlouhá. Ale na jejím konci dostává člověk zemi za dědictví. Přestává být otrokem, začíná být synem, dcerou. Ne synem dítětem, ale dospělým synem nebo dcerou, kteří přejímají zodpovědnost nad vlastními životy, aniž by se tím zříkali lásky a pomoci Otce, aniž by se zříkali jeho náruče.

Máme následovat Abrahama ve víře. Sice se v té větě ozývá ono „měli bychom“, ale já u ní dnes přesto zůstanu. Protože následovat Abrahama, domnívám se, znamená: Nedělejte to, co vám přijde, že byste měli, dělejte to, čemu věříte, že má smysl. Žijte ne podle nějakých příkazů kolem vás nebo ve vás, žijte tak, jak v hloubi věříte, že to je dobré.

Bože, Otče, potřebujeme tvou náruč. Potřebujeme Tvé Slovo. Veď nás ke svobodě, veď nás k lásce. Amen.

-------------------------------

Při psaní toho dnešního kázání jsem si uvědomil, že už delší dobu mám zábrany nechat při bohoslužbách některé písně, které se jinak často zpívaly a jsou oblíbené a mají jistě i obsahově cosi do sebe. Jednou takovou je píseň 500. Tak bych jí dnes nechal zpívat jako příspěvek do diskuse k dnešnímu kázání.

-4