Tři týdny praxe v našem sboru absolvovala studentka ETF Jaroslava Michnová. Její přítomnost a služba byly pro sbor radostí a obohacením.

Její kázání z 31. 10. 2010 - 22. neděle po sv. Trojici, Den reformace

Text: IV. Mojžíšova 9:15-23

15 V den, kdy byl postaven příbytek, přikryl jej oblak a zahalil stan svědectví; od večera do rána se jevil nad příbytkem jako ohnivá zář.  16 Tak tomu bylo každodenně. Přikrýval jej oblak a v noci měl vzhled ohnivé záře.  17 Kdykoli se oblak od stanu vznesl, hned táhli Izraelci dál. Kde se oblak pozdržel, tam se Izraelci utábořili.  18 Na Hospodinův rozkaz táhli Izraelci dál a na Hospodinův rozkaz tábořili. Tábořili po celou dobu, pokud se zdržoval oblak nad příbytkem.  19 Když oblak setrvával nad příbytkem po mnoho dní, drželi Izraelci Hospodinovu stráž a netáhli dál.  20 Někdy však byl oblak nad příbytkem jen několik dní. Na Hospodinův rozkaz tábořili, na Hospodinův rozkaz táhli dál.  21 Někdy tu byl oblak jen od večera do rána; když se oblak ráno vznesl, i oni táhli dál. Ať to bylo ve dne nebo v noci, jakmile se oblak vznesl, táhli dál.  22 Ať setrvával oblak nad příbytkem třeba dva dny nebo měsíc nebo rok, dokud nad ním setrvával, Izraelci tábořili a netáhli dál. Když se vznesl, táhli dál.  23 Na Hospodinův rozkaz tábořili, na Hospodinův rozkaz táhli dál. Drželi Hospodinovu stráž na Hospodinův rozkaz daný skrze Mojžíše.

„Na Hospodinův rozkaz táhli Izraelci dál a na Hospodinův rozkaz tábořili!“

Milé sestry, milí bratři, milý sbore,
vyslechli jsme společně krásnou zvěst z cestovatelského příběhu Izraele na poušti. Přiznám se, že jsem příběh četla mnohokrát a nikdy mi nezůstal v uších jeho refrén: „Na Hospodinův rozkaz táhli dál a na Hospodinův rozkaz tábořili“, jako když jsem jej četla znovu a nedávno. Výrazně vystupuje z textu, obzvláště předčítáte-li si jej nahlas. Nedával mi spát. Zněl mi v uších a přemýšlela jsem, kde takový oblak spatřím dneska?

     Hospodinova přítomnost byla uprostřed lidu. Měl mezi nimi svůj stánek svědectví, kde promlouval s Mojžíšem. Jeho majestátná přítomnost nebyla zastřena ani těm, kteří s ním nemohli promlouvat přímo – oblak ve dne tu byl právě pro ně a ohnivá zář v noci, aby dosvědčovali, že je vede Hospodin. Nemělo to chybu, zdá se mi. - Oblak jim ve dne přinášel v poušti vytoužený stín, takže je slunce nesežehlo a zář v noci ukazovala ve tmě svůj jas. Jak idilické se to zdá. Hospodin vodí svůj lid po poušti, vydá znamení a jeho lid ho následuje, zvedne se, opustí tábor a jde za znamením. A nebo naopak, uposlechne, přestane táhnout a utáboří se. Je o ně postaráno, vědí, kam mají jít. Vlastně se to po nich žádá – neprosazovat vlastní cíle či program, ale nechat se vést. Nepřijde-li delší dobu žádný nový signál, ustanoví se stráž, aby bděla a čekala, kdy přijde další povel. No, nebylo by to úžasné, kdyby to šlo tak hladce?
       Ovšem z jiných zpráv víme, že lid se tak vždy nechoval. Nebyl tak poslušný, jak se nás snaží přesvědčit dnešní text. O kousek dál musí Hospodin trestat reptající lid, který se chce vrátit zpět do Egypta, kde mu bylo lépe. Musí  se vypořádat s pomlouvající Mirijam a pokárat Árona, že zpochybňuje autoritu Mojžíšovi Bohem svěřenou. A nakonec i Mojžíšovi není dopřáno dojít pro nedověru až do úplného cíle. Takže ono to s tou poslušností tak pohádkové nebude. A vlastně následovat oblak bude také náročnější, než se chce zdát.
     Lid izraelský a jeho oblak. Situace pouště, seskupení lidí, které prošlo svým sčítáním. Jak napovídá samotný název knihy – Numery – počty - Hospodin zná svoje svěřené. Procházejí dlouhou cestou plnou strastí. Následují svého Hospodina zástupů, který je vede.
     Na příběhu mi přišlo obzvláště krásné  to, že se s ním lze snadno identifikovat. Nevyjadřuje právě tento příběh symbolicky, za to výstižně, podmínky a průběh cesty i dnešního izraelského lidu?  A co jen izraelského lidu, ale církve Kristovy?
      Je to cesta každého z nás. Cesta jednotlivce životem, stejně jako cesta každého společenství. Jsme přece úplně stejní a přece trochu jiní. Život je od pradávna přirovnáván k dlouhé a všelijak krkolomné cestě. Tedy jsme to dnes i my, kteří procházíme pouští s vírou, že dojdeme k cíli – totiž do plnosti království Božího. Rovněž jsme sečtený lid, neboť náš Pán zná, kdo je jeho. Vzpomínáme na ty, kteří  - jak hezky říkáváme - nás již na své cestě předešli. Vytváří se nám dojem jakési jednoty, kterou společně tvoříme. Ano, tvoříme své dějiny.

     Naštěstí to nejsme jen my, přestože jsou chvíle, kdy to tak vypadá. Kdy se nám zdá, že se svět kolem nás mění. Stává se v našich očích tak nějak krutější a žene se na scestí a my se cítíme osaměle ve svém putování. Vyhlížíme oblak, který by nám ukázal, kam směřovat. Kam jít. Toužíme po ohnivé záři, svítící ve tmě na cestu. Kéž by byla taková záře realitou! Říkáme si....

        Opustíme-li na chvíli oblak jakožto oblak a představíme-li si situaci o to více symbolicky, objevujeme různé potíže následování. Vyhlížet oblak vyžaduje právě onu stráž – stráž Hospodinovu. Stráž, která vyhlíží, kdy a jak se oblak pohne.  Střežit, zachovávat, dodržovat to, co Hospodin nařídil a být vždycky bdělý a připravený. Podobně jako družičky v Ježíšově podobenství. Nevíme, kdy musíme vyjít. Jednou se táboří dva dny, jindy měsíc, jindy dlouhé nekonečné dny. A v takovém čekání přepadá mnohé z nás nejistota, pochybnosti, netrpělivost a myslíme lidově řečeno na blbosti.

        Milý přátelé v Kristu. Ke skutečnému oblaku či záři se dnes naše oči nepozvedají. Což ale neznamená, že nás již Hospodin nevede. Vracím se zpět k počáteční otázce, zda i dneska máme následovat oblak, který se vznáší a usedá v pravý čas.
     Troufám si říci, že můžeme, ba dokonce musíme. Máme-li důvěru v Boha, ve kterého jsme uvěřili, přijali jsme spolu s ním místo na stráži. Místo strážníků vyhlížejících boží vedení. Vzali jsme na sebe jho připravenosti kdykoli se na cestu vydat. Před námi kráčí jediný Bůh - sám Pán Ježíš Kristus.
 „Lid, který chodil v temnotách, uviděl velké světlo; nad těmi, kdo sídlili v zemi šeré smrti, zazářilo světlo.” (par. Iz 9,1).
     Cesty tohoto lidu nebyly vždy snadné. Měly mnoho zatáček, mostů, křižovatek – když už zůstáváme v té symbolické řeči. Lid se setkával s nepřáteli, hájil svoji víru, musel vyhlížet svého Pána, aby věděl, co si počít s prázdným hrobem, co si počít s očekávaným koncem světa, který nepřicházel. Musel střežit, co mu bylo svěřeno a zvěstovat to dál, abychom i my zůstávali na správné cestě a dnes mohli společně vyznávat, že Ježíš Kristus, “když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá, smrt nad ním už nepanuje.” (Řím 6,9). Neseme s sebou zvěst, že “jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.” (I.Kor 1,24). Je zde pro všecky.
     Častokrát se cítím na cestě sama. Oblak ne oblak, žádný nevidím, pátrám ve tmě a s nejistotou pomalu našlapuji vpřed.  A teprve až když se po nějakém čase ohlédnu zpět na tu svoji pěšinku, rozpoznávám v ní moudré vedení toho, který sám nejlépe ví. A tak můžeme dnes rozpoznávat stopy Hospodinovy uprostřed stop našich předchůdců. Ve smrti Kristově vidět vítězství a světlo pro nás, přestože dříve padlo na Ježíšovy nejbližší spíše jako prohra největší, temnota nejtmavší. O pár let později provolává církev nadšené: “Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.” (Ef 5,14). Je dobré občas se ohlédnout zpět a žasnout, při všem s námi Hospodin byl. Takovým dnem může být i ten dnešní. Poslední den měsíce října je připomínkou Dne reformace. Den, kdy si protestantské církve připomínají svůj začátek cesty.
    Častokrát se zoufalá situace, ve které jsme se cítili nějak opuštěni a sami, stává méně zoufalou až vítěznou, v momentě kdy se nám naskytne možnost se s odstupem na ni znovu podívat. Náhle se jeví jako naopak velmi užitečná a naplněná  Boží přítomností.
     Vzpomínám si, jak před časem koloval emailem jeden obrázek, který moc trefně a přitom až romanticky krásně zobrazoval jednu z takových osamělých situací. Možná si někteří vybavíte spolu se mnou. Byla to fotografie krásné pláže. Písečná pláž a rozbouřené moře a  nad ním nebezpečně vyhlížející mraky. V písku se nalézaly dva páry šlépějí.  Zpočátku kráčely hezky pěkně společně. V místě, kde se mraky tvářily nejzlostněji, déšť a bouře byly na spadnutí, tak najednou jeden ten pár stop zmizel. Podél moře kráčely stopičky osamoceně... K obrázku se vázal text vyčítavého majitele jedněch šlépějí: “Pane, vidíš to?! Právě v té chvíli, kdy jsem Tě nejvíce potřeboval, aby si byl se mnou a ukázal mi, kudy mám co nejrychleji dojít do bezpečí, aby mě nepřepadla ta hrozná bouře, tak právě v tu chvíli si mne tam nechal opuštěného! Bouře na mě dolehla a já kráčel sám!” jenže majitel těch druhých stopiček – Sám Pán, mu odpověděl: “Ale tak to vůbec nebylo!  Právě v té chvíli, kde vidíš jen jedny stopičky, tak právě v té chvíli jsem tě já sám na svých zádech nesl.”
     Toto něžné líčení nám může vnést odvahu a naději do chvil, kdy se cítíme sami. Kdy jsme na stráži a vyhlížíme svůj oblak.

 - Nejsme sami. Máme zaslíbení, že náš Pán nás nenechává osiřelé, je s námi až do skonání věků. O letnicích se to naplnilo. Byl nám dán Duch svatý – nový oblak, za kterým máme jít, kterým se máme řídit.
Proto, jak je psáno: 'Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru jako v den pokušení na poušti, kde si vaši otcové žádali důkazy a tak mě pokoušeli, ač viděli mé skutky po čtyřicet let. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce stále bloudí, dodnes mé cesty nepoznali.”(Ž 3,7-11) .
     Užitečný bývá ten pohled zpět – ke kterému nás připomínka reformace může přivést. Je dobrým způsobem, jak si připomenout cestu našich starších spolubratří ve víře, kteří na sebe vzali tíhu nutnosti reformovat církev. Vzali na sebe stráž Hospodinovu. Provázel je úspěch i neúspěch, vylepšení, ale také, jak už to s námi lidmi bývá, i hřích. A s ním mnoho křivdy, nelaskavosti, bolesti. Přesto můžeme dnes, z pozice sboru, který vzešel ze zasetých semínek dřívějších snah, spatřovat Boží dílo, Boží oblak, který vedl svůj lid a jak věříme, vede i doteďka, kdy se snažíme spojovat své cesty s těmi, kteří se s námi na nějakých křižovatkách rozešli. Věříme, že i v této etapě cesty je náš zářivý oblak přítomen. Věříme, doufáme a hlavně – modlíme se za to, abychom se zase za nějaký čas mohli ohlédnout tou cestou zpět a spatřili nejen své lidské dílo, ale hlavně dílo našeho Pána. Jak výborně vystihl jeden francouzský myslitel Jacques Ellul, když napsal: “Když je Bůh zde, když jedná v našem životě, když nás zasahuje, nejdříve o tom nic nevíme, nepociťujeme nic zvláštního. Teprve potom, když už je Boží dílo dokončeno, můžeme říci při zpětném pohledu: Ale to byl přece Bůh sám, který zde byl při díle; to byl on, který proměnil naši situaci,...”

     Tak tedy, máme svůj oblak, svůj ohnivý sloup, pro denní i noční putování. Stále přítomný, již ne v příbytku – v díle lidských rukou, ale v našich srdcích. Již ne oblak nad stánkem svědectví, již ne slovo zprostředkované skrze Mojžíše, ale zcela konkrétně každému z nás Duchem svatým. Oblak dnes jako obecenství Boha se svým lidem, které Hospodin nabízí a uskutečňuje v Ježíši Kristu. Oblak vzácný, který je potřeba střežit v srdci i ve světě. Oblak, který vyhlížíme, připraveni na další cestu, ale i připraveni spočinout. Oblak Boží milosti, který nás zahaluje. Duch svatý, který jde se svým lidem, tak aby záměr a dílo nebylo jen z lidí, neboť by se už dávno rozpadlo, ale aby pocházelo od Boha.                            

Modlitba po kázání:

Náš nebeský Pane, stvořiteli veškerého díla na nebi i na zemi.
Děkujeme Ti, že tak všecko podivuhodně spravuješ.
Děkujeme Ti, že vedeš svůj lid po mnohá pokolení, přestože Ti vzdoruje, skrývá se před Tebou, stydí se za Tebe, zneužívá Tvého jména, je rozdělen a rozkmotřen         s mnohými.
Tobě patří dík a sláva za Tvé mocné činy. Chvála a dobrořečení.
Prosíme Tě, dávej nám moudrost spolupodílet se na Tvém díle.
Moudrost napravovat to, kde jsme se odchýlili od Tebe, napravovat, ale i nápravu přijímat.
Naplň nás pokorou a slitováním. Solidaritou s těmi, kteří spolukráčí s námi na dlouhé cestě.
Děkujeme Ti dnes za evangelium, za zvěst, která se dostala až k nám.
Děkujeme za společenství Tvého lidu, za sbory, za pastýře.
Prosíme navracej nás k jednotě, vepiš svůj zákon do našich srdcí.
Dej, ať Tě poznáváme na všech svých stezkách, neboť Ty sám je napřimuješ.
Amen