Žehnání kaple v Leskovicích
Zajímavou ekumenickou událostí bylo žehnání kaple v Leskovicích 31.7.2010. Přítomnost obou, katolického i evangelického faráře, je snad znamením, že si církve znovu více uvědomují svůj společný úkol.
Několik slov, která zněla z úst evangelického faráře:
Milí přátelé, bratři a sestry,
co se tady dnes bude dít, je, myslím, zvláštní událost. Zajisté proto, že se podařilo opravit starou zchátralou památku. Stálo to námahu i finance a jsem rád, že se do toho Leskovičtí pustili. Co je však pro mě ještě cennější: že tady je touha po tom, aby tahle kaple nebyla jen památkou, odkazem minulosti, ale aby mohla opravdu sloužit, k čemu byla postavena. K bohoslužbě, k modlitbě.
Přijde mi to vzácné v době, kdy víra v Boha není samozřejmostí. Mnozí lidé budou kroutit hlavou nad tím, k čemu taková kaple je.
Připomíná mi to jeden biblický oddíl. Přečtu z 1. knihy Mojžíšovy, 12. kapitoly (7-9).
I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.
Je to z příběhu o Abramovi, který přišel do země zaslíbené a Hospodin mu říká: „Tuhle zemi ti dám tvému potomstvu.“Pěkné. Má to však háček: ta země, kterou Bůh Abramovi darovává, není prázdná. Žilo tam dost jiných lidí, národů, kterým jméno Hospodin nic neříkalo.
To je myslím velmi podobná situace jako máme dnes. Tenhle celý svět patří Bohu. On ji lidem dává, aby tu žili s vírou, pracovali, radovali se, aby sloužili Bohu i bližním, modlili se. Ale bydlí tu přitom spousta lidí, kterým víra v Boha nic neříká, Hospodina neznají, ani nechtějí. Co s tím? To je otázka: Jak se mají chovat křesťané uprostřed většiny, která s Bohem nechce mít nic společného?
Co udělá Abram? Jedna možnost by byl říci: Hospodine, tak když mi tuhle zemi dáváš, tak já si hned aspoň kousek ohradím. Tady ten kousek si zaberu, obeženu ho zdí a nikoho cizího tam nepustím.
Křesťané byli a jsou v pokušení tohle dělat. Kousek si ohradit, vytvořit speciální prostor, kam smí jenom ti hodní. Vytvořit malý kousek ráje. Pro církve je tu trvalé pokušení uzavřít se před světem, postavit zeď, abychom mohli říct: tady je to naše! Stavíme zdi z kamení, ale především pomyslné zdi z utkvělých představ, názorů, pravidel, odsudků. Ale není to ráj, spíš sami sebe uzavíráme do ghetta, přestáváme komunikovat se světem kolem, pro který máme být požehnáním.
Abram však nestaví zdi. Nesnaží se tu zemi ohradit, urvat pro sebe. Celá země patří Hospodinu. Abram proto staví oltáře. Buduje místa, kde slouží Hospodinu. Ty oltáře jsou takové značky, které říkají, kdo je Pánem světa. Mnozí jeho současníci mohli kroutit hlavou: co to tady ten blázen staví?
Abram však jde od severu k jihu, od východu na západ, a tím, co dělá, co buduje, nenásilně zvěstuje lidem kolem: „tahle země patří Hospodinu a těm, kteří v něho věří.“
Já bych si přál, aby i tahle kaple byla takovým znamením. Symbolem toho že celý tenhle svět patří Bohu. A že jsme ten svět dostali proto, abychom tu žili ve společenství s Bohem.
Jsem rád, že o tom můžeme svědčit společně napříč církvemi. Dnes se tu setkáváme věřící z evangelické i katolické církve. Tak to má být. Žijeme tady společně. Nemáme se hádat ani se vůči sobě vymezovat. Naším společným úkolem je poukazovat na toho, kdo je naším Otcem a Pánem všeho.
Opravená kaple tady v Leskovicích kéž je takovým poukazem. Ale nakonec každý z vás, kamkoli jdete, kdekoli žijete s vírou, kdekoli se modlíte, vy jste takovými nenápadnými živými znameními o tom, kdo je Pánem světa.
Modleme se.
Hospodine, našimi životy chceme svědčit o skryté Pravdě. Svědčit o tom, že jsi Stvořitelem, jsi pramenem života, Pánem, který se s láskou k člověku sklání. Amen