Výjezdní bohoslužby se vydařily, zde pár obrázků.

Kopec a skála, u které se bohoslužba konala, posloužily také jako inspirace pro kázání:

Genesis 8,1-4  Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. Způsobil, že nad zemí zavanul vítr, a vody se uklidnily. Byly ucpány prameny propastné tůně i nebeské propusti a byl zadržen lijavec z nebe. Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.

Dalo vám hodně práce, dostat se sem na vrchol kopce? Záleží asi na druhu dopravního prostředku. Já byl varován, že vyšlápnout na Křemešník na kole není úplně bez námahy. Ale tak to asi má být. Ta námaha při pouti na kopec symbolizuje námahu, kterou chceme podstoupit, abychom se přiblížili k Bohu.
Teď nechci kritizovat ty, kteří sem jeli autem. Naopak, u těch, kterým nohy už tak neslouží, oceňuji, že se vůbec vypravili. Ale po té duchovní stránce bych se zeptal: jestli jsme v dnešní době připravení a ochotní podstupovat nějakou duchovní námahu. Abychom se Bohu přiblížili. Nebo si myslíme, že to nic nestojí? Naučili jsme se, že Kristus je pořád při nás, kdykoli si jen vzpomeneme? Nebo je to tak, že pro to také musíme něco udělat? Namáhat se, jakoby vystoupat výš, abychom se dokázali soustředit, aby Kristův hlas nebyl přehlušen rámusem našeho provozu, našich myšlenek a našeho křiku. Abychom si s Bohem mohli být skutečně blízko?
S tou asi vůbec první horou, o které čteme v Bibli – je to v souvislosti s příběhem o potopě – s touhle horou je to ale ještě trochu jinak. Nebyla vrcholem, kam člověk s námahou vystoupá. Archa Noemova byla na tu horu jakoby shora položena, spočinula na ní, když opadávaly vody potopy.. Pohoří Ararat se objevilo jako ostrůvek uprostřed vod, kde člověk našel pevnou půdu pod nohama. Vynoření jeho vrcholků bylo po dlouhých měsících znamením naděje. Vody ustupují. Země ještě není suchá, ale už je kde zakotvit, kam pevně šlápnout.
To je působivý obraz. Nejdřív ten okamžik, kdy jste uprostřed vody a nikde nevidíte zemi. Protože země prostě není. Do toho může ještě přijít bouře a vlny a je to zlé. Ale i když se bouře a vlny uklidní, zůstává ten tísnivý pocit: že není kde spočinout. Není kam plout. Není tu nic pevného, čeho by se člověk mohl chytit, kam by mohl aspoň směřovat.
Je to snad i obraz určitého životního pocitu. Kdy se není čeho chytit, není nic pevného. Všechno je relativní. Nic není jednoznačně dobré a snad ani jednoznačně zlé. Všechno je překryto vodami potopy, vodami hříchu, který někdy bouří, působí strach a bolest, jindy se zklidní a nechává člověka splývat v tupé prázdnotě, která přináší jen pochybnosti o smyslu toho všeho.
Potopa hříchu. Potopa nedůvěry, potopa lidského sobectví, zvůle, nenávisti. Tahle potopa sebere pevnou půdu pod nohama. Semele, jakoby rozpustí všechno dobré i zlé do jednoho kalného roztoku, který se nedá pít. O to snazší je se v něm utopit. To je potopa světa, ve které plaveme.
Je tu ale něco, co věřícího člověka nadnáší, co ho drží nad vodou. Archa Noemova. Zvláštní hranaté plavidlo, houpe se divoce na vlnách. Těžko věřit, že se při své chatrnosti nepotopí. Přesto je znamením, že Bůh nabízí člověku záchranu před tou potopou kolem. Máme něco takového? Co nám je archou?
Možná je to něco, co lidem kolem nás připadá naprosto směšné. Noe si také musel ustát výsměch svých sousedů, když začal stavět obří loď na zelené louce. Vypadalo to bláznovsky, bylo to bláznovství. Ale zachránilo to Noemovi život. A nejen jemu. Také celé jeho rodině. Ale i symbolicky celé tvorstvo se k němu do archy vešlo. Všechna zvířata, druhy, které by jinak na zemi nemohly pokračovat. Noe neměl být zachráněn z tohoto světa. Měl být zachráněn s tímto světem.
Archa pluje po vlnách, zachraňuje život těm uvnitř. Přesto není zcela ušetřena toho pocitu nesmyslnosti, kdy kolem není nic než vlnící se hladina roztoku, co se nedá pít. Je potřeba odpustit.
Promiňte mi to, prosím, tohle spojení je snad trochu dětinské. Ale když jsem byl malý, slovo „odpustit“ jsem chápal především ve významu jako odpustit třeba vanu, když je moc plná. Vytáhnout špunt a nechat vodu vytéct spodem, aby se nepřelila přes okraj. V souvislosti s potopou světa se mi tenhle význam znovu rozeznívá.
Někdy má člověk pocit, že v tom stojí po krk. V nevyjasněných vztazích, ve skrytých výčitkách nebo i v nepokrytých útocích, které trpím, ale i oplácím. Ještě se hladina trochu zvedne a já plavu, ale ono to nejde dlouho. Nedokážu dýchat, utopím se. Chtělo by to vytáhnout špunt někde dole, aby to odteklo pryč. Abychom se přestali plácat v kalných vlnách našich vztahů. Je potřeba odpustit.
„Bůh však pamatoval na Noeho i na všechnu zvěř a všechen dobytek, který s ním byl v arše. ... Když přešlo sto padesát dnů, začaly vody ze země ustupovat a opadávat, takže sedmnáctého dne sedmého měsíce archa spočinula na pohoří Araratu.“
Je tu Boží odpuštění. Voda opadává. Ne hned. Trvá to dlouho, ale nakonec se objevují vrcholky hor, ke kterým je možné doplout a zachytit se, pevně stoupnout. To je evangelium.
V Bibli na několika místech čteme o různých horách. Třeba o Sínaji, kde Izrael uzavírá smlouvu s Hospodinem a získává Desatero. Nebo o kopci, ze kterého Ježíš káže své kázání na hoře. Tyhle vrcholky a to, co se na nich děje, to jsou takové ostrůvky, které se vynořují. Podle kterých je možné získat směr i se na ně vylodit.
Jeden z těch biblických kopců však nabízí základ nejpevnější. Golgota. Na ní se tyčí Kristův kříž. Ten kříž připomíná lidský hřích, který vedl Božího milovaného Syna na popraviště. Ale ten stejný kříž je ještě více symbolem Božího odhodlání vrhnout se dolů za člověkem, a až na samém dně lidských sil bojovat o lásku a odpuštění. I za cenu vlastní smrti.
Kristova smrt jako by to dno prorazila. Díky ní může jakoby odtéct to zlé, co mezi sebou my lidé máme, v čem plaveme. Z lidí, kteří stojí pod křížem se stává rodina. Matka, syn, sestry, bratři. Odtéká i to, co máme vůči Bohu, ať už jsou to výčitky nebo prostě odcizení. 
Ještě to nezmizelo všechno. Ještě se vody víří. Ale už tu není jen pustá vodní pláň bez možnosti odpočinku, bez možnosti získat pevné podloží pro své kroky. Je to kus pevné země.
I mezi námi se vynořují a rostou ty ostrůvky. Kde se daří žít v upřímnosti, v pravdě, ve vzájemné důvěře, ve společenství, s modlitbou a s důvěrou v Krista, netopíme se, ale nacházíme pevnou půdu pod nohama..
Noe vystupuje z archy. A Bůh slibuje, že už člověka nikdy nenechá, aby se v hříchu utopil. Jakkoli se vody ještě budou nějaký čas vířit, ční nad nimi Kristův kříž a pod ním pevná zem. Boží odpuštění působí v našem světě.

Kriste, děkujeme, že nás nenecháš se utopit. Ve všech starostech, nervozitě, pochybnostech, uzavřenosti, nedůvěře. Předkládáme ti všechno, cokoli, v čem plaveme. Předkládáme ti to s důvěrou, že u tebe je odpočinutí. Amen