Ukázka z táborového deníku, první den (píše M.Z.):

Příjezd: 13:00 – 14:00
Účast: 22 dětí (20 – 23 dětí) a 17 dospělých. Uvádím, že počty se vztahují k začátku expedice.
Počasí: 18 °C oblačno, k večeru polojasno. Výška, tlak, teplota, rosný bod, .....
Osoby a obsazení:    M.D. Rettigová: Eva Zadražilová
        Honza Český: Míla Zadražil
        Božena Němcová: Martina Malínková
        Karel IV.: Dan Matějka
        Babička: Šárka Nováková
        J. Krčín: Tomáš Jindrů

Krátce před 3. hodinou odpolední se shora uvedený dav shromáždil na nástupišti v očekávání, co se bude dít dále. Neviděli jsme se někteří celý rok, tak jsme se hlasitě vítali, když tu náhle mezi nás přišla staromódně oblečená paní v kloboučku a se zástěrou, na níž bylo napsáno „domácí štěstí“. Měla kypré tvary a červené tváře, prostě „krev a mlíko“. Řekla nám, že se jmenuje M. D. Rettigová, že je jí dneska 315 let a že nám to bude celý tábor vařit. Ta  paní se mi docela líbila, ale ten chlap, co s ní přišel v krátkej kalhotách, bílý košili a považte v tlustý vestě a zimní beranici, tak ten byl vážně divnej. Měli jste ho vidět. Říkal, že je jediná pohádková bytost v celým táboře, a protože navíc měl přes rameno hůl s uzlíkem uvázaným ze šátku, tak mě hned napadlo, že je to asi Hloupej Honza, co se vydal do světa. A co myslíte! Taky že byl. Ale nám teda tvrdil, že není hloupej, že se nám to jenom tak zdá, ale já si stejně myslím, že hloupej bejt stejně musí, když se v létě takhle oblíká. Ale on pořád říkal, že někdy trochu línej je a polehává za pecí a pojídá buchty, který mu máma napeče, ale že většinou chodí po světě,  tu přemůže nějaké ty nepřátele a někdy taky a někdy taky 9hlavého draka, pak osvobodí princeznu, vezme si ji za ženu a stane se moudrým králem. Pak ten Honza rozdělal uzlík, vytáhl ošatku s chlebem a s tou paní ho krájeli, solili a rozdávali nám ho všem k jídlu, aby nás prý po staročesku přivítali. Ještě jsme ani nedojedli, když přišla taková úplně nová paní celá černá jenom s takovýma bílýma krajkama, nesla si knížku a říkala, že je spisovatelka a že napsala nějakou Babičku. Taky povídala, že všichni by měli mluvit pořádně jenom česky a nabádala nás, abysme nemluvili hlavně německy. A vůbec vedla jenom takový ty vlastenecký kecy. Měli jste ji slyšet. A pak přišla ta Babička, o který mluvila před tím. Ta babička se mi líbila, byla  usměvavá a hezky nám radila. „Šťastná to žena!“ Ale stejně nejvíc se mi líbil pan král, který měl červený hermelín  a zlatou korunu. Říkal, že není pohádková postava jako Český Honza, ale že je opravdickej, že se jmenuje Karel a že byl IV. (asi v nějakým závodě). Taky postavil v Praze univerzitu, most a za Prahou ňákej hrad. A ten král Karel, když nás Honza rozdělil na 4 družstva (Jihočeši, Severočeši, (Jiho)Moravané a Slezané), pro nás připravil na nástupišti takovou  hru jako živé „člověče nezlob se“ nebo tak. No házeli jsem jako celé družstvo kostkou, postoupili na hozené políčko a pak jsme plnili řezné úkoly (kreslili toho krále, vyjmenovávali různý zvířata, hudební nástroje, nebo přebírali hrách jako Popelka). Někdy jsme taky hodili blbě tak, že jsme se musei vracet zpátky. To nás, zbrzdilo tak, že jsme nevyhráli. Vyhráli Jihočeši a dostali večer nejvíc fazolí od Honzy, my jsme byli poslední a dostali jme jen 4 a trochu máku. Kdo utíral nádobí, dostal ještě hrách, který si přidal do skleničky. Večer nám ta paní z odpoledne uvařila skvělou gulášovou polévku. A ten Honza na to, jak byl hloupej udělal docela dobrou sýrovou pomazánku. Po večeři byl už jenom nástup. Vedle pana krále seděl ještě jeden stavitel, jmenoval se Krčín z Jelčan a ještě odněkud, ale ten stavěl jenom rybníky, ale hezky mluvil a byl ze všech nejlíp oblečený (měl halenu jako erb, špičaté škorně a dlouhý meč, kterým málem propíchl pana krále...